Únor 2018

Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata

3. února 2018 v 10:21 Ze života
Větu, kterou jsem použila jako titulek, jsem si napsala na střední škole do sešitu psychologie. Ani jsem nepřemýšlela a jen tak jsem ji napsala na obal zevnitř. Vůbec mne nenapadlo, že se nad tím pozastaví profesor. Pro některé jsem byla hloupá káča, která ničemu nerozumí, musí se mnoho toho ještě naučit, aby mohla nahlas říci svůj názor, který by dokázala uhájit. Nebyla jsem ještě plnoletá a mnozí se na nás dívali jako na puberťáky. Ano, chodila jsem na střední a po škole mě teprve čekal život plný překvapení a nástrah.

Tenkrát mi do zpěvu dvakrát nebylo, protože jsem nečekala reakci profesora a už vůbec ne, co následovalo. Když nám začala hodina psychologie. Profesor všem rozdal pracovní sešity, které nám kontroloval po úkolu, který nám zadal. Sešity dostali všichni, jen já ne. Držel můj sešit, postavil se před tabuli a řekl: " Práci, kterou jsem vám zadal, jste zvládli, jen někteří by mohli více zapojit mozkové závity, protože by svou práci napsali lépe a nebyla by tak odfláknutá. V jednom sešitě, jsem našel nejen práci, pro kterou jsem sešity kontroloval, ale něco navíc. A věřte mi, přemýšlel jsem dlouho, co tím myslel ten, kdo to napsal." V tu chvíli mi bylo nějak divně a začala jsem tušit, že to jen tak neprojde.

Naše třída byla na škole vyhlášená jako nejhorší. Něco na tom bude, když za jeden školní rok, jsme měli tři třídní učitelé. A právě ten profesor psychologie, byl náš poslední třídní učitel, který se snažil s naší třídou vyjít. Ze začátku se mu to moc nedařilo a vypadalo to, že to také vzdá. V naší třídě byli totiž kluci, kteří byli dost velcí výlupci. Dokázali na svou stranu stáhnout větší polovinu spolužáků.

Když profesor domluvil, celá třída zmlkla, že by bylo slyšet dopad špendlíku padajícího na zem. Já si v tu chvíli přála, abych se proměnila v červotoče skrytého v lavici. Cítila jsem pohled nejen profesorův, ale i všech svých spolužáků. Já, která byla klidná, zamlklá, spíše v pozadí než v popředí, která sice vynikala v učivu a snažila se pomoci slabším, najednou byla středem pozornosti. Já, která svůj názor napsala bezhlavě do sešitu, aniž bych si myslela, že se nad tím někdo pozastaví. Můj pocit byl nevyslovitelný.

Profesor si sedl na svou židli, opřel si lokty o stůl a otevřel sešit. Když dočetl " Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata " dodal " můžeš nám vysvětlit, jak jsi to myslela?". A podíval se na mě. Já se zabořila více do židle a odpověděla " přesně tak, jak jsem to napsala". Pak jsem se postavila. Samozřejmě, že má odpověď nebyla dostačující. Jenže, profesor se zeptal spolužáků jak to myslím, ať se mu to pokusí vysvětlit. Padaly různé hlášky, jako že jsem divná, blbá kráva, jak mohu srovnávat zvířata s lidmi, že nikdy nedospěji a další.

Než spolužáci skončili útočit na mou osobu, vystoupila jsem do uličky mezi lavice, otočila se ke třídě ignorujíc profesora a naštvaně ke spolužákům promluvila: " Já jsem možná kráva, ale podívejte se všichni na sebe! Jak se chováte! Odpovídáte jako šestiletí! Vy, že máte být zanedlouho dospělí? Myslíte si, že zvířata se mezi sebou tak chovají jako vy? Ani ta blbá kráva, jak tady někdo řekl, se k druhé krávě tak nechová! Ano, ze zvířat byste si měli vzít příklad. Chovají se k sobě lépe než lidé k lidem. Zvíře by nikdy neublížilo druhému tak, jako člověk člověku!" Pak jsem se otočila k profesoru a řekla: " Nejsem psycholog a ani psychologii nestuduji, ale na každého zde ve třídě musíte jít jinak, abyste vydržel jako třídní učitel." Sedla jsem si zpět do lavice. Ve třídě bylo ticho, jen profesor dívajíc se na můj sešit, se postavil a mlčky mi ho donesl. Všichni spolužáci do konce hodiny byli potichu. Byl slyšet jen profesor, který poprvé v naší třídě nemusel mluvit zvýšeným hlasem. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale bylo mi nějak lépe.

Tato vyučující hodina byla poslední, po ní jsme šli domů. Oprava, spolužáci šli domů, já ne. Když jsme zvedali židle a pokládali je na lavici, profesor na mne zavolal, ať ještě zůstanu. Myslela jsem si v tu chvíli, že mně chce o samotě pokárat a předvést k řediteli. Mylně jsem se obávala. Požádal mně, abych jela později, že si chce se mnou povykládat. Překvapilo mne to, opravdu jsem to nečekala. Zůstala jsem ve škole a vykládali jsme si. A o čem? Ze začátku o větě, kterou jsem napsala a potom o mých spolužácích. Profesor chtěl vědět, jak jsem to myslela. Stratila jsem zábrany a řekla jsem mu vše. Potom jsme se častěji scházeli, když nám to vyhovovalo. Já získala v uvozovkách kamaráda z učitelského školního sboru, naše třída už nebyla nejhorší na škole a profesor psychologie byl náš poslední třídní učitel. A nemyslete si, že by mi v hodině psychologie a dalších hodinách, na které nás měl, nadržoval. Vůbec ne, spíše byl na mně přísnější.

Po škole už uběhlo mnoho let. A když se podívám kolem sebe, poslechnu si zprávy v TV a pozastavím se nad větou, kterou jsem si napsala do sešitu, tak se mi budete teď smát i vy. Začala jsem ji věřit mnohem víc, než tenkrát:
" Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata!"

Děti a finance

3. února 2018 v 8:35 Děti
Děti, ty naše děti. Když jsou malé, kdy dokáži říct jen " mami, tati, ham, bum, ne", tak si ani v tuhle chvíli neuvědomíme, že jejich zásoba slov se zvýší natolik, že nám je budou skládat do vět, které nám budou brát vlastní slova z úst. Ano, děti rostou, všímají si všeho co je kolem nich a ať se nám to líbí nebo ne, tak si vybírají co je pro ně příjemné a dobré. Najednou přijde věk, ve kterém se ne vždy podaří z rodičů dostat co chtějí a my jen žasneme, jak se nám dítko najednou objemově zvětšilo.

Mám hlavně na mysli kapesné. Naši malí potomci, když si poprvé sami koupi pro sebe sladkost, zjistí, že to není tak složité. Jakmile dostanou nějakou tu korunku, navštěvují obchody častěji. Občas zajdou za rodiči, jestli nemají např. 20,-Kč. Když se jich zeptáme, na co to chtějí, dostaneme třeba takovou odpověď " chci si koupit svačinku do školy". A my rodiče jsme pyšní, že si dětičky umí koupit svačinku, mrkneme do peněženky a předáme korunky.
Jenže když se dítěti řekne "teď ti na svačinku penízky nedám, tady máš udělanou z domu", tak jsou smutné nebo jak jsem se již zmiňovala, zvětší svůj objem nafouknutím.

Je to krásné a samostatné, že si děti sami snaží koupit, co se jim zlíbí. Ale i oni v tak malém věku by si měli uvědomit, že rodiče nemají tiskárnu na penízky. Proto je dobré i pro tak malé děti, aby věděli, že ne vždy si mohou koupit, co chtějí. Je třeba s nimi o financích začít mluvit.

Když jsem byla já malá, slýchávala jsem od svých prarodičů "bez práce nejsou koláče". Tenkrát jsem tomu pořádně nerozuměla a ani jsem se nikoho nezeptala jak to myslí. Časem jsem pochopila, co to znamená. A naše děti by to také měli vědět. Ne každý vydělává tolik, že je jim jedno na co a proč potřebují peníze jejich děti. Ale je mnoho rodičů, kteří přehazují koruny v dlani a přemýšlí co za ně koupit. Co je důležité a co ne. A právě tohle by se měli učit naše děti, dokud jsou malé, aby dokázaly s penězi vyjít a hospodařit.

I já jsem matkou a tímto jsem si už prošla a procházím znovu. Můj nejstarší syn už bydlí několik let sám ve svém bytě, ale jeho mladší sourozenci jsou ještě školou povinní. No a právě jsou už přesně v takovém věku, kdy jim vysvětlují vše, co se točí kolem peněz, přesně tak, jak jsem to udělal u jejich staršího bratra. Ten se osamostatnil ve svých 20 letech, i když ze začátku s mou pomocí. Od čeho jsou jinak rodiče, kdyby dětem nepomohli a nenaučili je základem pro samostatný život?