Važte slova před dětmi - Křepelník

18. července 2017 v 17:08 |  Děti
Výchova dítěte není jednoduchá. Nikde není návod jak postupovat, abychom neudělali chybu. Snažíme se děti vést k pořádku a učíme je různým ručním pracem. V dnešní době se děti více věnují PC hrám, mobilům, internetu, než to bylo za naší doby. Snažím se mé děti něčemu naučit, ale přitom jim také dávám možnost si vzít tablet a ponořit se do moderní doby.

Moje babička mi říkala : "Co se v mládí naučíš, ve stáři jako bys našla." Měla pravdu. Tuto větu jsem slýchávala i od dědy, když jsem byla mnohem mladší a také od dalších lidí. A i já tuhle větu občas používám, když své děti něčemu učím.

Je třeba si před dětmi dávat pozor co řekneme. Nemusí se nám to vyplatit a ušijeme si bič sami na sebe. Přesně tak, jak se mi to stalo před několika dny. Chováme křepelky na vejce. Jelikož jsme je měli v prádelně a venku bylo pěkně, rozhodla jsem se jim postavit křepelník. Dát je ven jen v kleci nepřicházelo v úvahu. Stěhování každý den, kdyby náhodou začlo přšet zpět do prádelny a pak zase zpět, by bylo náročné. V hlavě jsem měla plánek k vybudování tkz. křepelníku. Žádná super stavba, ale bouda, aby mohli být venku do zimy. Použila jsem materiál jaký jsme měli doma. Syn, který má 12 let mi byl po ruce. Nachystali jsme si co budeme potřebovat a ejlhle. Zjistila jsem, že aku vrtačka je po smrti. Zvedla jsem telefon a zavolala bývalému manželovi, super. Syn sedl na kolo a jel pro malinký aku šroubovák. Když jsme měli vše, výroba začala. Vrtačkou jsme si předvrtávali dírky na vrut a aku šroubovákem jej zašroubovali. Stříhali jsme pletivo z PVC, vyráběli dvířka, uřezali jsme desku také z PVC, kterou jsme použili na střechu. Práce nám šla od ruky a na synových očích bylo vidět, jakou má radost. Já byla čím dál víc unavenější a syn živější. Chyběli nám jedny dvířka, když jsem se zeptala jestli to nedokončíme zítra. Syn se zatvářil, jakoby mi chtěl říci: "Mami, to si děláš legraci?" Nečekala jsem na odpověď a dodělali dvířka. Nezapomenutelný zážitek, když jsem utáhla poslední vrut a syn utíkal pro křepelky. No jo, jenže je chtěl nosit po jedné. Zabrzdila jsem ho a dala mu přepravdku, do které je všechny dal. Než je dal do našeho výtvoru, podíval se na ně do přepravky a říká: "Je vás tam hodně co? Buďte rády, že vás tam není víc, cítili byste se jako já v autobuse." A dal je do křepelníku. Já se už viděla ve vaně a v posteli. Syn jim tam dal krmení, vodu a chválil výtvor. "Mami, mají to krásné že? Z toho nám neutečou" Já na to: "Neutečou, ale může tam vlézt lasička." A to jsem neměla říkat. Syn vyvalil oči a hned jaká lasička. Vysvětlila jsem mu, že bydlíme na vesnici, že lasičky a kuny tady žijí také. Měli jsme totiž menší volný prostor pod stříškou, kde by se lasička mohla protáhnout. Sice by křepelku neodnesla, ale mohla by se nažrat, ostatní zakousnout a přes díru odejít. Moje únava musela jít stranou. Bylo kolem 21hodiny a syn odmítal jít domů, protože lasičce nedovolí vejít ke křepelkám. Bič byl ušit! Rychle jsem musela zapnout mozkové závity ( ikdyž se říká, že ženská to nedokáže ) a něco vymyslet. Nakonec se mi za pomocí syna podařilo díry zadělat. Pohled na spokojené dítě byl úžasný a já se bila do hlavy. Proč jsem tu díru pod nosem otevčela a nebyla ticho. Skončili jsme po deváté hodině večerní.

Náš výtvor sice vypadá jako králíkárna, ale ušáci v ní nejsou.




Syn i dcera (12 let ) se o křepelky starají. Dokonce si některé oblíbili a pojmenovali. Naše křepelky nejsou plaché, nechají se pohladit.

Jak já říkám: "Je krásný pohled na spokojené dítě a ještě pěknější na jejich úsměv." A ten jsem dostala při dostavění našeho křepelníku.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama