Červen 2016

Pryč s dietou!

25. června 2016 v 17:59 Ze života
Když procházím městem, potkávám obchůdky jako je např. svět zdraví, kde vás lákají na měření tuků v těle a hned vám nabízejí různé výrobky, aby jste zhodili nadbytečný tuk. Nebo vídávám různé reklamy na doplňkovou výživu na zhubnutí. V různých časopisech jsou články jak nejlépe zhubnout a nabízejí výrobky na štíhlou linií, dle mého názoru dost účinnou na peněženky, než pro tělo. Nevím co je to za módu nebo jen výdělek nad hlouposti lidí?

Mladé dívky se předbíhají, která z nich má nejštihlejší pas a drží různé diety. Začíná to tím, že jí méně a méně. Později polykají různé doplňky, které by měli podpořit snížení váhy. Jenže tělo si říká co chce a tak se občas pořádně najedí. Pak si říkají, že budou tlusté a snaží se jídlo vyzvracet. Tohle může trvat dlouho než příjdou na to, že mají velký zdravotní problém. Myslí si, že jejich štíhlost až pomalu na kost, je taková jaká by měla být. Dle nich mají krásnou postavu, ale přesto ji schovávají pod oblečením. Proč? Že by se přece jen za své zničené tělo styděli? Holky, proboha neblázněte!!! Žádnému klukovi se nelíbí pochodující žebrový radiátor.

Starší ženy řeší pneumatiku po dětech a snaží se držet také různé diety, polykají chemické doplňkové tablety a začínají sportovat, i když některé nikdy nesportovali. Já patřím k těm starším, ale diety jsem nedržela. Pravda je, že jsem od dětství sportovala a skončila jsem, když se mi narodil prvorozený syn. Pak jsem sportovala kolem dítěte a o mnohem později ještě kolem dvou. Dvojčata jsou ještě školou povinná, tak všechny maminy ví, že tenhle sport dá také zabrat. Je trochu jiný, ale zapotíte se u něj dostatečně.

Když jsem poprvé zjistila, že se moje tělo po dítěti změnilo a měla jsem vyšší velikost o jedno číslo - dvě od velikostí kterou jsem kdysi oblékla, bylo mi to líto. Začala jsem se za své tělo stydět, přestala jsem chodit k vodě a oblékala jsem si jen oblečení takové, abych zakryla malou pneumatiku a větší zadek, při mé váze kolem 76kg a výšce 176cm. Dnes mám kolem 80-84kg, mám tři děti, pneumatiku místo rovného bříška, normální zadek a žádnou plošinu. Mám ráda své tělo a mi se líbí, i když už nejsem ta štíhlá holka, která byla úspěšná ve sportu. Pro představu, před prvním porodem jsem vážila 62kg. Je pravda, že jsem se ještě nedávno styděla za své břicho po dětech. Ale teď si obléknu tričko na tenkých ramínkách při kterém mi jde vidět pneumatika a krátkou sukni, né zas mini, ta je šikovnějsší na mladých dívkách. Začala jsem chodit s dětmi k vodě. Nestydím se už za své tělo, nedržím žádnou dietu a nepřecpávám se.

Vy, kteří se snažíte držet diety, zamyslete se nad tím co děláte. Netrapte sebe a své tělo. Nekonzumujte žádné chemikálie v tabletách, neomezujte se, ale také se nepřejídejte. Podívejte se na své předky, přesně řečeno - genetika je genetika a jí žádná dieta nezmění. Pohybujte se více a přitom nemusíte násilně sportovat. Choďte na delší procházky, procházejte se častěji a v jakémkoliv počasí. Sportovat můžete rekreačně. Gaučink můžete provozovat až vám nebudou sloužit nohy. Pryč s nesmyslnýma dietama!

Jen mezi námi, co se týče missek, tak se na ně chlapi dívají, ale nikdo by je doma nechtěl. Neměli by je za co chytit, při souloži by jim zapadla mezi matrace, venku při větším větru by se jim zlomila v pase a báli by se jí plácnout přes zadek s myšlenkou, že by se rozpadla. Chlap má rád, když může ženskou za co chytit, aniž by se bál, že se mu v náručí rozpadne. Což o to, že mají krásný obličej a pěkně upravené vlasy, když vypadají jako hajzloví pavouci.

Mějte se rádi a nekraťte si život dietami.

Manuál pro život

22. června 2016 v 22:34 Téma týdne
Téma tohoto týdne je snad snem každého. Ať se podíváte na cokoli, vše má manuál. Jenže jeden chybí, ten který by každý uvítal, je to " Manuál pro život ". Stačilo by úplně, kdyby se žilo jednou na zkoušku a podruhé naostro. To by se každý vyvaroval chyb, kterých se dopustil poprvé. Ale takhle to nefunguje. Musíme se smířit s tím, že žádný " Manuál pro život " napsán není a nikdy nebude. Svůj život si musíme prožít po svém tak, jak nejlépe umíme. Ze svých chyb si vzít ponaučení a pokud možno do druhých nevcházet. No jo, to se sice lehce říká, ale jak máme poznat, že je to chyba nebo cesta kterou jdeme je ta nejlepší pro náš život? To vám nikdo nepoví, ani radu vám nikdo nedá, jen vám může být řečen názor nebo zkušenost. Co se týče manuálu pro život, tak je v každém v nás, v srdci a v hlavě. Bez hlavy a srdce manuál pro život nefunguje. Výhodou našeho " Manuálu pro život " je ten, že ho můžeme měnit pro naše blaho a nevýhodou, že ho nemůžeme reklamovat. Život je dar, který nemůžeš vrátit. Žij, jak nejlépe umíš a svůj " Manuál pro život " si jen vylepšuj a užívej si ho. Žiješ jen jednou a jak, tak to záleží jen a jen na tobě samém.

Vítr řádil i u nás

19. června 2016 v 0:10 Ze života
V pátek i u nás řádil silný vítr. Z dálky byly slyšet hasičské vozy, které vyjížděli k spadlým stromům. Ve městě bylo mnoho míst neprůchodných. Dost často se narazilo na červenobílou pásku, která ohraničovala místo, které bylo nejen pro pěší nebezpečné.

Bylo něco po třinácté hodině a já slyšela praskot a hluk. Vyšla jsem na balkón a nevěřila jsem svým očím. Hned mi poblesklo hlavou, jak mi bylo asi 12et, když jsme s kamarády a s dospělými sadily stromky kolem našich domů. Jeden z nich vítr, který v ten den řádil, srazil k zemi. Byl to krásný velký dvoukmenový ořech, který měl kolem 34 let. Den před tím se na něm ještě houpali na houpačce mé dvojčata.

Děti zanedlouho přišli ze školy a také se zarazili, že je jejich oblíbený strom u domu je zlomený. Dcera si ho hned vyfotila na mobil a syn utíkal po schodech a kříčel " Mami, strom spadl, honem pojď ven! To udělal vítr, pojď! " Já už měla telefón v ruce a volala jsem, aby mi strom, který visel na druhém stromku sundali a zbytek stromu zhodily. Kdyby se nechala druhá polovina stromu, který byl ve spodní části poškozený, tak by ho vítr zkroutil a spadl by buť na můj dům nebo na sousední domy.


Z naší obce, kde jsem zavolala přijeli chlapi, kteří pracují v obecním lese a o spadlý ořech se postarali. Touto cestou jim děkuji za rychlou pomoc. V místě kde, bydlím je hodně dětí a kdybych rychle nejednala zároveň s naší obcí, mohlo by dojít k větším škodám a možná i k úrazům. Rozřezaný ořech jsem s dvojčaty naskládala k domu. Po krásném ořechu zbylo jen prázdné místo. Chybí nejen mi, ale i mým dětem. Pozdější reakce mých dětí byla překvapující. Zeptali se mě, jestli půjdem do obchodu a koupíme nový ořech a zasadíme ho vedle místa, kde stál ten náš co ho zlomil vítr.







Památka na náš ořech z poslední zimy, pohled z balkónu.


Byl krásný nejen ze zelenými listy, ale i zasněžený.



Přání se splnilo

17. června 2016 v 12:49 Ze života
Již od dětsví ráda fotografuji, je to jeden z mých koníčků. Když jsem viděla první zrcadlovku, bylo to už hodně dávno, jestli se nepletu bylo to kolem roku 1993, hned se mi zalíbila. Od té chvíle jsem si ji přála. Jenže, měla jsem dost špatné období a už jsem si myslela, že sen si nebudu moci uskutečnit. Začala jsem mít zdravotní problémy, s pravou rukou. Mám ruku po operacích a bohužel jako pravák její funkčnost postrádám. A to nemluvě v ní mám neustále bolesti a neudržím ani hrnek. Taková zrcadlovka má svou váhu, není to kompaktní malý fotoaparát, na kterém zvládnu stisknout spoušť a držím ho v levé ruce. Když jsem tak procházela různými místy a viděla různé lidi, kteří měli na krku fotoaparát zrcadlovku, víc než dost jsem jim záviděla. Fotoaparát jen trochu, ale nejvíc zdravou pravou ruku, s kterou svůj přístroj drželi.
Uběhlo mnoho let a já jen snila o takovém fotoaparátu. A včera jsem si sen splnila. Koupila jsem si vysněný fotoaparát, který je docela malý, lehký a dokonce i s brašňou. Můj sen a přání se mi po dlouhých letech splnilo.