Dyslexie, dyskalkulie, dysgrafie

29. února 2016 v 18:30 |  Děti
Každá žena, která nosí nový život pod srdcem si přeje, aby dítě bylo zdravé. Dnešní medicína je už tak daleko, že vám lékař může z plodové vody říci, zda je plod zdráv nebo nese nějakou vadu. Je to dobré znát pravdu, ale pro matku to není nic příjemného. Já jsem to prožila na vlastní kůži. A mohu říci, že jsem nebyla v těhotenství ušetřena ničemu. Pro mne to byl horor. Lékaři vám říkají, že v těhotenství máte být v klidu, pokud možno vyhýbat se stresovým situacím atd.. Ale, když jdete na odběr plodové vody, tak lékaři na to jakoby zapomínají. Mi pod sdrcem ťukali dvě malá srdíčka. Na odběr plodové vody jsem musela jít, protože jsem byla ve věku, který to vyžadoval. Měla jsem obrovskou radost a o to větší, když to byla dvojčata. Než mi odebrali plodovou vodu, vzal si mě lékař do kanceláře a kladl otázky, vysvětloval co vše z plodové vody se dá zjistit. Dal mi domů několik formulářů a pak jako každé se i mne zeplat, jestli si budu chtít dítě nechat, když ve výsledcích bude prokázána nějaká vada. Okamžitě mi bylo špatně. I na tohle byl lékař připraven. Podal mi sklenici s minerální vodou. Já se napila a položila mu jednu otázku " Můžete mi říci, když dejme tomu, že jedno bude zdravé a druhé ne, jak by si to představoval dát pryč? " Nechtějte vědět postup, když by byla taková situace a rozhodli byste se zdravé zachovat a nemocné ....... ( na to nemám slov ). Byl to pro mne horor. Samozřejmě mi plodovou vodu vzali jiný den. Doma jsem si pročetla formuláře a modlila jsem se, abych děti měla zdravé. Na odběr plodové vody jsem šla jak na porážku a čekání na výsledek, který trval pár dní, byl pro mne nekonečný. Nemohla jsem pořádně spát, chodila jsem jako bez duše a jen jsem doufala, že se nebudu muset nijak rozhodovat a dopadne vše " OK ". V den " D " jsem sedla do auta a jela k lékaři, který měl pro mne výsledek. Třásla jsem se jako osika, netrpělivá jsem byla jako dítě, kterému rozbalujete lízátko. Výsledky byly vpořádku, oddychla jsem si, radostí mi vběhli slzy do očí. Lékař se mě zeptal jestli vím co se mi narodí a zeptal se mě na jména. Já mu řekla jen chlapecké. Podíval se na mě a řekl, že čekám kluka a holku. Měla jsem obrovskou radost a jméno pro holku mě napadlo hned na místě. Lékaři z plodové vody vyčetli opravdu hodně, ale nemůžou přečíst vše.

Děti rostli a já si všimla, že jsou trochu jiná. A prokázalo se to ve škole. Vše co probírali ve škole, doma jsem je znovu učila. S knihama v ruce jsem jim vysvtlovala látku, tak aby to pochopili. Paní učitelka byla spokojená, protože děti byli připraveni do školy, ale já byla na tom psychicky zle. Probírala jsem vše s paní učitelkou a ta mi řekla, že se vše může spravit, že je brzy na pedagogicko-psychologické vyšetření. V druhé třídě i paní učitelka zjišťovala, že dvojčata ji nerozumí a já opět musela vysvětlovat veškeré učivo doma. Dvojčata rády chodí do školy a vůbec jim porucha učení nějak nevadila, protože jsem jim pomáhala. Pro mne to byla velká zátěž, protože každý danou věc chápe jinak. Ten, kdo tímto prošel se svým potomkem, ví o čem mluvím. Akorát já to mám " double ". Nakonec jsem s dvojčaty navštívila poradnu, kde mi řekli na jaké poruchy přišli. Po vyšetření se přišlo na to, že trpí " dyslexií, dyskalkulií a dysgrafií ".

V dalším ročníku jsem měla problém s třídní učitelkou. Nerespektovala doporučení napsané poradnou, děti zesměšňovala a diskriminovala. Dvojčata byla neštastná a já naštvaná jak rozzuřená lvice. Několikrát jsem měla nepříjemné vystoupení ze strany třídní učitelky a já se musela hodně držet, aby naše škola nepřišla o zaměstnankyni. Ředitel školy, mi zdělil, že se vše změní. Zlaté oči, nic se nezměnilo, ba naopak. Sedla jsem si k počítači a hledala školu ve městě, která se specializuje na žáky s poruchou učení. Našla jsem ji, hned jsem se tam vydala. S ředitelkou dané školy, jsem si povykládala, dala vyšetření dvojčat. Děti mi do školy přijala a já jsem hrdě šla do naší vesnické školy a zdělila jim, že s dvojčaty už nemají počítat. Byly přijati na jinou školu.
Jsem nadšená a děti umí víc než, když chodili do naší školy. Samozřejmě se spolu stále učíme, připravujeme a dokonce jsou samostatnější než dříve. Moje práce s mými dětmi je poloviční a "díky ", mohu říci jen škole, kterou mé děti navštěvují.

Někdo by řekl máš blbce, ale není to pravda. Oni jsou chytrá, umí vše co jejich vrstevníci. Jen trochu jinak chápou a jinak se učí.

Mé těhotenství bylo rizikové, děti se narodili koncem osmého měsíce a císařským řezem. Byl to druhý porod a ve vysokém věku. Plodová voda vám neprozradí vadu poruchy učení. Vím, že tento problém není moje chyba a ani chyba dětí. Chce to silné nervy a hlavně trpělivost. Dokonce se musíte i ovládat se nezasmát, když opravujete domácí úlohu. Tyto děti přicházejí na slova, která nejen, že nedokážete přečíst, ale některá jsou tak legrační, že udržet smích je uměním.
Pár příkladů : snvtišti, dismant, vnoče, kymetr, štíři a měli napsat - na smětišti, diamant, vnouče, kylometr, čtyři. Těch slov je nespočet, které jsem od dvojčat četla a musela jim vysvětlit, jak se píši. Někdy se s takovou poruchou můžete i pobavit, ale ne před dětmi. Není to jednoduché připravovat takové děti do školy. Ale, když vidíte ten výsledek, tak máte z té nervové práce radost.

Nejsem jediná, kdo má děti s takovou poruchou. Postavila jsem se k tomu čelem a snažím se jim pomoci co nejlépe dovedu. Ostatní ať si říkají co chtějí. Vím, že se některých věcí z poruchy nezbaví a bude je to doprovázet stále, jako je třeba vynechávání čárek, teček, některých písmen ve slovech atd.. Čeká mě ještě hodně práce s mými dětmi co se týče učení. Slzy tomu také neujdou, nervy budu občas zbírat v kyblu a také se budu smát a za břicho popadat. To vše budu stále prožívat, do doby než vyjdou školu.

Jen mě zaráží a bolí, že takových škol je málo a ještě je ruší. Jsem ráda, že u nás taková škola je a těmto dětem se dostatečně věnují.

Dys..., dys..., dys..., si někteří rodiče myslí, že je nějaký trest. Také jsem se několikrát ptala přoč právě my? Není to jednoduché a popravdě, kdybych holdovala alkoholu, jak to někteří dělají, tak bych si připadala jako pralinka. Mám silnou vůli a alkohol mě nedostal. Tak proč by mě měla položit dyslexie, dyskalkulie a dysgrafie. I tohle patří k životu a neměli bychom se jen tak vzdávat, ale postavit se k dané věci čelem.

Moje dvojčata nedávno oslavila 11 let, dcera se nedávno naučila háčkovat, syn s pomocí svého otce postavil ptačí budku.

Tohle dnes sama udělala dcera.


Jakékoliv dys... neznamená, že vaše dítě nic nebude umět. Dcera nejen, že se učí pochopit látku, ale sama krásně maluje a vymýšlí šaty. Tyhle šaty udělala jen z malých vlhčených kapesníčků.


Synovou ptačí budku máme na balkóně. A vůbec nevadí, že ji ještě neudělal úplně sám. Důležité je, že se s radostí zapojil.

I když mají mé dvojčata poruchu učení, jsem na ně pyšná.








 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama