Únor 2016

Zamknuté dveře

29. února 2016 v 20:21 Téma týdne
Je tady další týden a s ním nové téma týdne. Co napsat na tohle téma? Jen asi to, že zamknuté dveře jsou ty, které nechceme otevřít. Ale měli bychom si dát pozor, aby těch zamknutých dveří nebylo víc, než těch otevřených.

Dyslexie, dyskalkulie, dysgrafie

29. února 2016 v 18:30 Děti
Každá žena, která nosí nový život pod srdcem si přeje, aby dítě bylo zdravé. Dnešní medicína je už tak daleko, že vám lékař může z plodové vody říci, zda je plod zdráv nebo nese nějakou vadu. Je to dobré znát pravdu, ale pro matku to není nic příjemného. Já jsem to prožila na vlastní kůži. A mohu říci, že jsem nebyla v těhotenství ušetřena ničemu. Pro mne to byl horor. Lékaři vám říkají, že v těhotenství máte být v klidu, pokud možno vyhýbat se stresovým situacím atd.. Ale, když jdete na odběr plodové vody, tak lékaři na to jakoby zapomínají. Mi pod sdrcem ťukali dvě malá srdíčka. Na odběr plodové vody jsem musela jít, protože jsem byla ve věku, který to vyžadoval. Měla jsem obrovskou radost a o to větší, když to byla dvojčata. Než mi odebrali plodovou vodu, vzal si mě lékař do kanceláře a kladl otázky, vysvětloval co vše z plodové vody se dá zjistit. Dal mi domů několik formulářů a pak jako každé se i mne zeplat, jestli si budu chtít dítě nechat, když ve výsledcích bude prokázána nějaká vada. Okamžitě mi bylo špatně. I na tohle byl lékař připraven. Podal mi sklenici s minerální vodou. Já se napila a položila mu jednu otázku " Můžete mi říci, když dejme tomu, že jedno bude zdravé a druhé ne, jak by si to představoval dát pryč? " Nechtějte vědět postup, když by byla taková situace a rozhodli byste se zdravé zachovat a nemocné ....... ( na to nemám slov ). Byl to pro mne horor. Samozřejmě mi plodovou vodu vzali jiný den. Doma jsem si pročetla formuláře a modlila jsem se, abych děti měla zdravé. Na odběr plodové vody jsem šla jak na porážku a čekání na výsledek, který trval pár dní, byl pro mne nekonečný. Nemohla jsem pořádně spát, chodila jsem jako bez duše a jen jsem doufala, že se nebudu muset nijak rozhodovat a dopadne vše " OK ". V den " D " jsem sedla do auta a jela k lékaři, který měl pro mne výsledek. Třásla jsem se jako osika, netrpělivá jsem byla jako dítě, kterému rozbalujete lízátko. Výsledky byly vpořádku, oddychla jsem si, radostí mi vběhli slzy do očí. Lékař se mě zeptal jestli vím co se mi narodí a zeptal se mě na jména. Já mu řekla jen chlapecké. Podíval se na mě a řekl, že čekám kluka a holku. Měla jsem obrovskou radost a jméno pro holku mě napadlo hned na místě. Lékaři z plodové vody vyčetli opravdu hodně, ale nemůžou přečíst vše.

Děti rostli a já si všimla, že jsou trochu jiná. A prokázalo se to ve škole. Vše co probírali ve škole, doma jsem je znovu učila. S knihama v ruce jsem jim vysvtlovala látku, tak aby to pochopili. Paní učitelka byla spokojená, protože děti byli připraveni do školy, ale já byla na tom psychicky zle. Probírala jsem vše s paní učitelkou a ta mi řekla, že se vše může spravit, že je brzy na pedagogicko-psychologické vyšetření. V druhé třídě i paní učitelka zjišťovala, že dvojčata ji nerozumí a já opět musela vysvětlovat veškeré učivo doma. Dvojčata rády chodí do školy a vůbec jim porucha učení nějak nevadila, protože jsem jim pomáhala. Pro mne to byla velká zátěž, protože každý danou věc chápe jinak. Ten, kdo tímto prošel se svým potomkem, ví o čem mluvím. Akorát já to mám " double ". Nakonec jsem s dvojčaty navštívila poradnu, kde mi řekli na jaké poruchy přišli. Po vyšetření se přišlo na to, že trpí " dyslexií, dyskalkulií a dysgrafií ".

V dalším ročníku jsem měla problém s třídní učitelkou. Nerespektovala doporučení napsané poradnou, děti zesměšňovala a diskriminovala. Dvojčata byla neštastná a já naštvaná jak rozzuřená lvice. Několikrát jsem měla nepříjemné vystoupení ze strany třídní učitelky a já se musela hodně držet, aby naše škola nepřišla o zaměstnankyni. Ředitel školy, mi zdělil, že se vše změní. Zlaté oči, nic se nezměnilo, ba naopak. Sedla jsem si k počítači a hledala školu ve městě, která se specializuje na žáky s poruchou učení. Našla jsem ji, hned jsem se tam vydala. S ředitelkou dané školy, jsem si povykládala, dala vyšetření dvojčat. Děti mi do školy přijala a já jsem hrdě šla do naší vesnické školy a zdělila jim, že s dvojčaty už nemají počítat. Byly přijati na jinou školu.
Jsem nadšená a děti umí víc než, když chodili do naší školy. Samozřejmě se spolu stále učíme, připravujeme a dokonce jsou samostatnější než dříve. Moje práce s mými dětmi je poloviční a "díky ", mohu říci jen škole, kterou mé děti navštěvují.

Někdo by řekl máš blbce, ale není to pravda. Oni jsou chytrá, umí vše co jejich vrstevníci. Jen trochu jinak chápou a jinak se učí.

Mé těhotenství bylo rizikové, děti se narodili koncem osmého měsíce a císařským řezem. Byl to druhý porod a ve vysokém věku. Plodová voda vám neprozradí vadu poruchy učení. Vím, že tento problém není moje chyba a ani chyba dětí. Chce to silné nervy a hlavně trpělivost. Dokonce se musíte i ovládat se nezasmát, když opravujete domácí úlohu. Tyto děti přicházejí na slova, která nejen, že nedokážete přečíst, ale některá jsou tak legrační, že udržet smích je uměním.
Pár příkladů : snvtišti, dismant, vnoče, kymetr, štíři a měli napsat - na smětišti, diamant, vnouče, kylometr, čtyři. Těch slov je nespočet, které jsem od dvojčat četla a musela jim vysvětlit, jak se píši. Někdy se s takovou poruchou můžete i pobavit, ale ne před dětmi. Není to jednoduché připravovat takové děti do školy. Ale, když vidíte ten výsledek, tak máte z té nervové práce radost.

Nejsem jediná, kdo má děti s takovou poruchou. Postavila jsem se k tomu čelem a snažím se jim pomoci co nejlépe dovedu. Ostatní ať si říkají co chtějí. Vím, že se některých věcí z poruchy nezbaví a bude je to doprovázet stále, jako je třeba vynechávání čárek, teček, některých písmen ve slovech atd.. Čeká mě ještě hodně práce s mými dětmi co se týče učení. Slzy tomu také neujdou, nervy budu občas zbírat v kyblu a také se budu smát a za břicho popadat. To vše budu stále prožívat, do doby než vyjdou školu.

Jen mě zaráží a bolí, že takových škol je málo a ještě je ruší. Jsem ráda, že u nás taková škola je a těmto dětem se dostatečně věnují.

Dys..., dys..., dys..., si někteří rodiče myslí, že je nějaký trest. Také jsem se několikrát ptala přoč právě my? Není to jednoduché a popravdě, kdybych holdovala alkoholu, jak to někteří dělají, tak bych si připadala jako pralinka. Mám silnou vůli a alkohol mě nedostal. Tak proč by mě měla položit dyslexie, dyskalkulie a dysgrafie. I tohle patří k životu a neměli bychom se jen tak vzdávat, ale postavit se k dané věci čelem.

Moje dvojčata nedávno oslavila 11 let, dcera se nedávno naučila háčkovat, syn s pomocí svého otce postavil ptačí budku.

Tohle dnes sama udělala dcera.


Jakékoliv dys... neznamená, že vaše dítě nic nebude umět. Dcera nejen, že se učí pochopit látku, ale sama krásně maluje a vymýšlí šaty. Tyhle šaty udělala jen z malých vlhčených kapesníčků.


Synovou ptačí budku máme na balkóně. A vůbec nevadí, že ji ještě neudělal úplně sám. Důležité je, že se s radostí zapojil.

I když mají mé dvojčata poruchu učení, jsem na ně pyšná.









Mami, koupíš mi to zvířátko?

26. února 2016 v 21:12 Děti
Mami, koupíš mi to zvířátko? Žadonil můj nejstarší syn při návštěvě zoologické zahrady, když mu bylo 11 let. Při pohledu na zvířátko, do kterého se syn zamiloval, ze mne vypadlo " tohle? ". Lidé kolem nás čekali na mou odpověď a jak bude reagovat syn. Bezrozmýšlení jsem synovi vysvětlovala, že je moc veliké a kde bychom ho dali. Že to není křeček, kterého mu zakousla kočka. Syn odpověděl " mami, podívej jak je pěkný, toho kočka nezakousne " a žadonil dál. Měl pravdu, toho by opravdu nezakousla. Když syn viděl, že zvířátko které se mu líbilo neprošlo, tak udělal menší změnu. "Mami, když ne toho, tak tam toho malého. " Chechtající dav kolem nás nešel přeslechnout. Synovi jsem vysvětlila, že to malé vyroste a opravdu ho nemůžeme mít. Ale slíbila jsem mu, že to probereme později. Syn byl spokojený, protože si myslel, že mu koupím zvířátko do kterého se zamiloval. Nebyl daleko od pravdy, zvířátko jsem mu koupila, ale plyšové. Bylo mi syna líto, že mu padl do oka tunový samec a já mu ho zaplácla jen plyšovou náhražkou. Na jeho přání jsem mu zvířátko vyfotila.

Do kterého zvířátka se syn zamiloval? Budete překvapeni, byl to samec Bizona amerického. Samozřejmě, že syn z toho vyrostl a teď na to s úsměvem vzpomínáme.

Bizon americký









Ach ti Američané , díl I

26. února 2016 v 17:57 Ze života
Pravda někdy moc bolí a proto se často o ní mlčí. Je konec února a pamětníci tento měsíc jinak prožívají, než my kterým říkali necelou pravdu. V dnešní době, když slyším Američané ... , tak se mi pění krev. Už jako školou povinná, jsem se zajímala v dějinách o některé události naší vlasti mnohem víc než mí vrstevníci a o Američanech jsem věděla víc než oni. Už tenkrát jsem na ně měla svůj názor, který se nezměnil ani teď. Ve škole se mne několikrát učitel ptal odkud zbírám dané informace. Tenkrát nebyl internet, jen knihy, deníky neboli zápisky a vyprávění starších lidí. Po mnoha letech, co jsem se tenkrát dozvěděla o Američanech pomalu vychází najevo a mnohem víc. Je mnoho lidí, kteří si myslí, že je to lež a Američany berou jako nějakého boha. Američané se tlačí tam, kde vidí nějaký zisk a když zjistí, že tam neuspějí, tak ničí.

V dnešní době máme přístup k internetu a zde nalezneme mnoho informací. Z některých se nám dokonce stavějí vlasy na hlavě. Historici udělali kus práce, kterou zveřejnili. Já jsem od historiků použila některé pravdivé příklady, přitom je jich mnohem víc.

Na co bychom neměli zapomenout, je jak to opravdu bylo při osvobozování ČSR. Ve školách nás učili, že ČSR byla osvobozená Rudou armádou. Teď mám na to opět svůj názor, proč nám neřekli a neučili celou pravdu. Udělejte si svůj názor sami, po přečtení mého článku. Určitě se najdou i čtenáři, kteří mne budou odsuzovat, ale i tohle patří k životu.

Pravda o bombardování území ČR na konci války 1945, únorový a březnový nálet na Prahu.


Praha

Únorový nálet na konci druhé světové války ze strany spojenců ( Američanů ) je označován jako " omyl ", piloti si prý spletli Prahu s Drážďany. Na konci si udělejte názor sami.

První nálet 14.února 1945 údajně důsledkem navigační chyby, se na nebi objevilo 62 spojeneckých letadel B-17. Každá B-17 nesla šestnáct 250kilových bomb. Tyto bombardéry během pěti minut shodily na Prahu 152 tun bomb a přitom žádná z nich nezasáhla fabriky na kraji Prahy, ale všechny dopadly do centra na obydlené domy. Přitom zahynulo 701 civilistů, 1184 bylo zraněno, 183 domů bylo zničeno, na 200 bylo poškozeno.


Americká puma o hmotnosti 250 kg

Oběti shromážděné v kostele sv.Ignáce

Mapa Prahy s oblastmi, kam padaly bomby.

Zničena byla velká část benediktinského opatství Na Slovanech, celá oblast na pravém břehu Vltavy směrem k Vinohradům, Nuslím a Vršovicím.


Pamětnice Jaroslava Peková zažila bombardování Prahy 14.února 1945. Tenkrát se dívala z karlínského okna, jak na centrum Prahy dopadají bomby. Nikdy nezapomene na hřmot amerických bombardérů, dunění vybuchujících pum a sloupce kouře nad střechami. Vzpomíná, že se nikdy pořádně nevysvětlilo, proč vlastně Spojenci Prahu bombardovali. Šlo údajně o náhradní cíl za Drážďany, které skončili v troskách o dva dny dříve, než se letadla objevila 14.února 1945 nad Prahou? Šlo opravdu o navigační chybu, jak se dnes neustále opakuje?
Jaroslava Peková má jasno, proč k celé události došlo. A né proto, že shodou okolností pracovala jako tlumočnice v americké armádě na posádce ve Vídni, ale proto, že po roce 1990 prováděla po Praze turisty jako průvodkyně.

Vzpomíná : "Jednou, někdy na počátku 90.let, jsem tu měla autobus plný Američanů. Když jsme byli na Václavském náměstí, kde tehdy při náletu bylo zničeno několik domů, tak jsem jim o bombardování a navigační chybě vyprávěla.
Ve skupině byl i starší muž s manželkou. Vyslechl si vyprávění a pak se prý smutně vložil do rozhovoru. " Když teď vidím, jak je Praha krásná, tak toho strašně lituji, ale já jsem jeden z letců, kteří vám tehdy ty bomby na hlavu házeli ", řekl prý Američan.
Navigační chybu přitom rozhodně vyvrátil. Řekl mi : " byli jsme školeni a nikdy bychom se takto nespletli. Naházeli jsme to přesně tam, kam jsme měli. Omlouvám se, ale rozkazy jsme poslouchat museli, byli jsme vojáci. "
Šokovalo mne to, protože se považuji za patriotku, ale oceňovala jsem, že to dokázal přiznat, " popisuje náhodné setkání Peková.

Jaroslava Peková, zažila bombardování Prahy a po letech poznala pilota, který házel pumy.


Druhý nálet 25.března 1945 byl už záměrně cílený na Prahu, na průmyslové centrum na severovýchodě města. Ve třech vlnách zaútočilo více než 500 strojů B-17 a B-24. Při náletu byly poškozeny vysočanské objekty Českomoravských trojíren ( bávalá ČKD ) a Pragy. Záměrem bylo zničit komlexy vyrábějící zbraně a tím zabránit jejich výrobě. Bomby padaly i na letiště na okrajích Prahy. Celkem při druhém náletu zahynulo na 370 osob a dalších 417 bylo zraněno. Celkem bylo v Libni a Vysočanech zničeno nebo vážně poškozeno na šedesát továrních objektů.



Další pokračování v příštím díle.








Vstávej, je ráno.

24. února 2016 v 21:04 Téma týdne
" Vstávat a cvičit! ", kdy Bob tahá z klobouku ospalého Bobka, patří mezi nejkrásnější budíčky. " Vstávej, je ráno! ", by mne jen tak z postele nedostalo.

Netradiční dort

24. února 2016 v 14:52 Ze života
Do doby než se nám narodí první dítě nevnímáme čas, tak jako po narození potomka. Dítě roste a my zjišťujeme, že roky ubíhají jak voda. Ani se nenadějeme a z malého miminka máme školáka, učně a pak dospělého člověka přichystaného na svůj vlastní život.

Včera moje dvojčata oslavila dohromady 22 let. Dopředu si u mne objednali dort. Nejsme žádní troškaři a já udělala dva dorty, jeden do školy a druhý domů. Dorty jsem nedělala z žádného piškotového nebo bábovkového těsta, je to medovník z falešným marcipánem.

Zde jsou moje výtvory. Dort ve tvaru sýrového bochníku s nájezdníky.



Tento dort si odnesli do školy.



Cukrářka nejsem, jen ráda vařím a peču. Děti měli z dortů velkou radost a všem chutnal. Nabídla bych i vám, ale bohužel, musíte si vůni a chuť domyslet. Je mi líto!



Ranní procházka

24. února 2016 v 10:43 Fotohobby
Je sobota ráno a já se vypravila jako každý den ven. Včera padal mokrý sníh a dnes je ještě krajina pokrytá sněhovou nadílkou. Je zajímavé, jak se krajina barví do různých barev, když se rozednívá.




I naše budka pro opeřence byla krásně zasněžená.


O hodinu později po vyfocení budky se začaly slétávat opeřenci.


Dopoledne vykouklo sluníčko a kolem poledne sněhu podstatně ubylo.








Večerní procházka

19. února 2016 v 21:27 Fotohobby
Dnes padal težký mokrý sníh. Nepřestal ani večer, kdy jsem se pokusila zachytit večerní procházku.



Návod na život

19. února 2016 v 9:16 Ze života
Když se narodíme, nikdo nám nepoví jak žít. Jsme takoví malí pozorovatelé, kteří se učí z dobra i zla z okolí ve kterém se nacházíme. Jsme takoví malí střelci, kteří zkouší co se stane, když uděláme to nebo ono. Ani se pořádně nerozkoukáme a jsme ve věku, kdy si myslíme, že nás nic nemůže překvapit a vše zvládneme levou zadní. Jenže je to omyl, jsme stále ti střelci, pozorovatelé, kteří se neustále učí z dobra i zla z okolí ve kterém se nacházíme. Rozdíl je jen v tom, že se na svět díváme z větší výšky, než když jsme byli malí.

Velmi zajímavé je, že na vše máme návod jak s danou věcí zacházet. Ať se podíváte na jakoukoliv věc, všude je návod. Ano, návod je dobrá věc, která pomohla a pomůže komůkoliv. Chybí jen jediný dávod, který by uvítal a ruku na srdce, skoro každý a to " návod na život ".

Ani já jsem neobdržela návod na život, mohu jen říci svůj názor na danou věc, mohu poradit, ale nikomu nemohu říci jak žít. Níže jsem napsala radu a zkušenosti z života. Není řečeno, aby jste se tímto tzv. návodem řídili, ale k zamyšlení to určitě je.

Zde je " Návod na život "

1. Vezměte v úvahu, že velká láska a velké skutky zahrnují velké riskování.

2. Když prohrajete, nenechte si ujít ponaučení proč.

3. Držte se tří R:
- respektu vůči sobě
- respektu vůči ostatním
- zodpovědnosti za všechny svoje činy

4. Pamatujte si, že když nedostanete to co chcete, je to někdy skvělý zásah štěstí.

5. Naučte se pravidla, abyste věděli, jak je správně porušit.

6. Nedovolte, aby malé neshody zranily velké přátelství.

7. Když si uvědomíte, že jste udělali chybu, udělějte okamžitě kroky k její nápravě.

8. Každý den buďte nějaký čas o samotě.

9. Otevřte svoji náruč změně, ale nevzdávejte se při tom svých hodnot.

10. Pamatujte si, že mlčení je někdy ta nejlepší odpověď.

11. Žijte dobrý, čestný život. Až potom zestárnete a budete se dívat zpět, budete se moci těšit z něho podruhé.

12. Milující atmosféra ve vaší domácnosti je základem vašeho života.

13. Při neshodě s vašimi milovanými, řešte pouze přítomnou situaci. Nevynášejte na světlo minulost.

14. Sdílejte svoje poznatky. Je to způsob, jak dosáhnout nesmrtelnosti.

15.Buďte jemní k zemi.

16. Jednou do roka se vypravte někam, kde jste nikdy před tím nebyli.

17. Pamatujte si, že nejlepší vztah je ten, ve kterém vaše vzájemná láska je větší, než vaše vzájemné potřeby.

18. Posuzujte svůj úspěch tím, čeho jste se museli vzdát, aby jste ho dosáhli.

19. Přistupujte k lásce i vaření s hravou beztarostnou odevzdaností.


Můj názor na těch 19 rad neboli návod, je ten, že by dnešní děti/mládež tohle měli mít u sebe a číst si to každý den. Je to pouze můj názor, který projít nemusí. Důležité je pro mne to, že své děti tímto směrem vedu.

Cena našich životů

18. února 2016 v 12:38 Téma týdne
Život je hlavolam, je jak rozečtená kniha plná lásky, nástrah, tajemna. Jen tu knihu má každý z nás jinak dlustou, proto bychom si měli svůj život chránit a žít jak nejlépe umíme. Určitě by se našli mezi námi i ti, kteří by spíše potřebovali peníze na prodloužení svého života nebo by dali cokoliv za to, aby mohli žít dál. Cena našich životů, co se týče v penězích je nevyčíslitelná. Život je dar a ten nejde vyčíslit na žádnou finanční částku.
Co je vlastně ta cena našich životů? Cena našich životů je sám život!