Leden 2016


Příroda s módními doplňky

30. ledna 2016 v 23:50 Fotohobby
Dnes byl krásný sluneční zimní den, i když bez sněhové přikrývky. Jen sem tam foukal vítr. Táhlo mne to ven, tak jsem se šla se psy projít. Nedaleko máme chráněnou krajinnou oblast, kde se ráda vracím už od svého dětství. Je zajímavé pozorovat stromy a jejich okolí, jak se za ty léta změnily. Jak některé cestičky zcela zarostly a některé místa tak zhoustla, že se tam nedá projít. Kudy jsem prošla jako devítiletá, tak teď bych utržila pár velkých škrábanců a oblečení by zřejmě bylo také upravené.

Občas sebou nosím foťák a snažím se zachytit daný moment. Na dnešní procházce jsem si kladla otázku " proč? ". Oblíbené místo nacházím často s módními doplňky. Móda je zajímavý trend, který se objevil všude.

Na podzim v r.2015 jsem udělala snímek, kde je použité zboží, které si tam někdo odložil a bohužel, do dnešního dne si ho nevyzvedl - snímek vedle.


Mezi námi, kteří rádi chodí také do přírody, je mmnoho aranžerů. Jejich talent je velký a umí překvapit. Podělím se s vámi o jejich práci.

Zde umělec použil skleněné láhve.




Tady umělci stačili papíry a výrobky z PVC.




Umělec se nebál použít i plechový obal.


Ale největší móda je všehochuť, tak umělec použil módní doplňky z dlouhotrvajících materiálů.


Umělec nezapoměl naaranžovat svou krabičku cigaret s nedopalkem.


Všude jinde, i u nás v chráněné krajinné oblasti se nacházejí vzácné rostliny a živočichové. Je opravdu zarážející, jak se k této oblasti chovají mladí lidé. Mrzí mne, že nemám lepší fotoaparát, s kterým bych lépe zachytila jejich zábavu a mohla jim zvětšit popularitu. Slyšet je bylo už z dálky, ale ne vždy se vám podaří odhadnout kudy vyjedou. Já viděla tři motokrosové jezce a než jsem stačila zmáčknout spoušť, tak se první stratil mezi stromy a keři, druhý jde matně vidět mezi keři pod břízami ( modrá bunda ) a třetí se chystá vjet za nima. Tito mladíci si z chráněné krajinné oblasti udělali motokrosovou trať. A mi na tohle došlá slova.


A já se stále ptám " proč? ". Proč jsou mezi námi takoví aranžéři? Proč se bezcitně někteří snaží zničit přírodní krásu?
















Živé překvapení s šťastným číslem

29. ledna 2016 v 12:37 Fotohobby
Vítám všechny návštěvníky mého blogu a zároveň se chci s vámi podělit o velké překvapení dne. Už jsem se zmíňovala o tom, že od dětství míluji přírodu, zířata a nejvíce z toho mne oslovily kočkovité šelmy. Samozřejmě, abych měla doma také kus divoké přírody, tak mám doma zvířata. Pořídit si domu takovou krásnou číču jako je leopard, gepard či jiné takové zvířátko, tak by mí sousedi asi nevylezli z baráku nebo by se odstěhovali hooodně daleko. Vyhrála to číča o trochu menší, ale ne zas tak. Patří mezi největší kočky, které se doma chovají. Tato číča se jmenuje Maine Coon a není to jediné plemeno číči, kterou doma chovám.

Abych neodbočovala, vrátím se k tomu překvapení. Většina mých chlupatých mňoukajících miláčků jsou vyjmutá s chovu, protože jsou senioři. Všichni chovatelé ví, do kdy jsou zvířata s PP chovná. U koček je to tak, že kočka může mít naposledy koťata v 8 letech a kocour dokud je plodný zůstává v chovu i po 8 letech. Já jsem před 6 lety chtěla mít ještě jednou poslední vrh od mé kočky. Bohužel, při třetím pokusu nezabřezla. I tohle se stává. Před dvěma měsíci, když jsem byla čistit volieru u chovného kocoura, který má 12 let, nevěnovala jsem mu žádnou zvláštní pozornost. Žádná z mých babiček nemroukala, tak se pohyboval po bytě. Jenže chybička se vloudila. Po chvíli jsem slyšela divné šramocení. Otočila jsem se a hle, kocour byl na kočce. No co, mávla jsem rukou a řekla : " ještě že nejsi plodná, aspoň si babi užij ". A překvapení bylo na cestě.

Dne 24.1.2016 mi má milá babička porodila kocourka. Bylo to pro mne několikanásobné překvapení. A proč? Já jsem se narodila 24 a můj prvorozený syn také, i když v jiném měsíci. Moje šťastné číslo je 4 a číslo 4 se objevuje i v mých telefonních číslech. Co je ještě zajímavé, tak od této kočky je to 4 porod.

Kocourek se snažil z mléčného baru něco vysát, ale nedařilo se mu to. Mléčný bar byl tak naplněn mlékem, že kočce mléko tvrdlo. Musela jsem ji odstříkávat mléko. Je to sice hrozná představa dojit kočku, ale je to tak. Bohužel mrně dva dny po narození nepříbývalo na váze, ale také neubývalo. Musela jsem zakročit. Udělala jsem mu mléko a dokrmovala jsem ho. Maličký mi málem celou stříkačku zhltl, jaký měl hlad. Naposledy jsem malého dokrmila ve čtvrtek. A co myslíte, že to byl za den? Ano, byl to 4 den po jeho narození. A teď mi řekněte, že číslo 4 není mé šťastné číslo.

Mléko, které mrňousovi pomohlo.


Zde vám představuji to malé živé překvapení.



Mrňous v mléčném baru.




Najdete zde mrňouse?


Hledáte marně. Mamina ho tak zahřívá, že nejde vidět.

Já vám ho ještě ukážu bez maminy. Prozatím vypadá jako malý potkan, ale až vyroste, bude z něj nádherný kocour.



Mnoho z vás nemá ani představu jak vypadá samec tohoto plemene. Zde je hrdý otec.


Bohužel, mrňouskovi nebude vystaven průkaz původů, i když jeho rodiče ho mají. Stalo se co se stalo, i bez PP bude dělat radost a společnost stejně tak, jako jeho rodiče.












Čekám

27. ledna 2016 v 11:00 Téma týdne
Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by na něco nebo někoho nečekal. Můj život se skládá především z čekání. Moje trpělivost je tak vypilovaná, že se sama občas divím, jak to mohu vydržet. Přineslo mi to nejen zklamání, ale i ovoce. Musím se i přesto přiznat, že čekám na jednu jedinou věc, i když vím, že se ji nikdy nedočkám. Přesto i tohle patří k životu.

Určitě vás zajímá, na co vlastně čekám. Není to tajemství, povím vám to. Jde o mé děti, kteří nepoznali mé rodiče, kteří se mne dávno zřekli a žijí. Ptali se mne na ně a já, i když mi hodně ublížili, nemluvila o nich nic zlého. Jen jsem řekla," nevím proč se ke mě tak zachovali a že jsou některé věci, které nepochopíme nikdy" . To, že jsem za svými rodiči byla a má matka mne vykázala, jsem jim neřekla. Než jsem odešla, tak jsem své matce řekla : " Nechápu proč jste se ke mne tak zachovali a mé sourozence milujete. Cizí děti přijímáte s otevřenou náručí a vlastní vnoučata jste odkopli. Jde mi jen o to, že se ke mne nemusíte hlásit, ale k mým dětem a vaším vnoučatům byste měli. Oni si takové chování od vás nezaslouží. "

Ano, ČEKÁM na své rodiče a den, kdy budou s mými dětmi a budou na ně pyšní. Já své rodiče stratila už dávno, i když jsem se mnoho let snažila získat jejich lásku. Snad mé děti si lásku babičky a dědečka někdy získají. Já si připadám jako Bim černé ucho a asi také tak skončím. Mé srdce krvácí lítostí nad mými dětmi a také tím, že nikdy neuvidím mé děti se smát v náručí svých prárodičů.

Dvojčata, která viděla své prarodiče a jejich dům jen přes okno auta a nikdy nezažila jejich objetí.


Zima už přišla

23. ledna 2016 v 10:33 Fotohobby
Zdravím všechny čtenáře, kteří nezmrzli. Zima nám už ukázala svou pravou tvář, i když sněhové přikrývky je málo. Dnes, když jsem šla ven brzy ráno se psy, to bylo mezi čtvrtou a pátou hodinou, teploměr ukazoval -18°C. Sníh pod nohama křupal, mráz zalézal pod oblečení a psi střídavě zvedali tlapky, jakoby tančili. Ptáčci, kteří seděli u domu v tisu, na okolních keřích a stromech, vypadali jako kuličky. Ani zobáčky jim nebyli vidět.


Kolem osmé hodiny ráno vykouklo sluníčko, které nás nerozehřívá svou zubatou teplotou, ale rozehřívá vnitřně. Je zajimavé, jak stačí jen vidět zimní slunce a je nám hned o něco tepleji. I ptáčci začali poletovat a pustili se do jablek, které jsem jim nachystala.




Odpadkožrout

20. ledna 2016 v 16:08 Děti
Každé ženě v určitou dobu začnou tikat hodiny. Některé dříve, jiné později a jsou i takové, které do toho spadnou aniž by chtěli. Pak se stanou matkou. Před tím než se to stane, každá má svůj názor co se týče výchovy. Ouha, jenže skutečnost je jiná.

I já jsem měla názor co se týče výchovy dětí. Hlavně jsem si myslela, že až budu matkou, budu na vše připravená. Veškeré otázky, které mi budou kladeny bezproblémově zodpovím a nebudu mít problém je cokoli naučit. Jenže realita je něco jiného.

Když se mi narodil můj prvorozený syn, neměla jsem problém s přebalováním, koupáním atd.. Dokonce jsem si pro něj ušila a upletla oblečení. Byl klidné dítko, celé noci prospal, od mléčného baru se sám odpoutal v 6 měsících. Pak už se prsu ani netknul, dělal různé pošklebky, jako by se styděl. Já už mu tenkrát říkala, jen počkej, ty se k němu ještě rád vrátíš. Jen tak mezi námi, taky na moje slova došla.

Synáček rostl. A jak byl ve věku asi tak tří let, nevěděla jsem si rady jak ho naučit, aby papírky házel do koše a né na zem. Jednou, když jsem s ním byla na procházce, přijeli popeláři a vysypávali popelnice. Každý kluk měl oči navrh hlavy, jak sledovali popeláře při práci. Jakmile odjížděli, syn se mne zepat, proč to v tom autě tak rachotí. A v tom mě napadla pohádka.

Sedla jsem si s ním do trávy a začala vyprávět, vymýšlet si. Moje představivost je široká a tak jsem se musela krotit.

" Víš, jak se někteří lidé bojí velkých pejsků? Tak, abys věděl, proč to v tom autě, když vysypávají popelnice tak rachotí, to je proto, protože je tam obrovské zvířátko. To zvířátko má velkou hlavu s obrovskou tlamou, malé očička, velikánské bříško a malé nožičky. No a to zvířátko papá ty odpadky. Je to jeho velká pochoutka. Když ty odpadky kouše, tak to vydává právě ty zvuky, které slyšíš. Je schovaný v autě, protože někteří lidé by se ho báli, když se bojí velkých pejsků. Tomu zvířátku se říká " odpadkožrout ". A když ti říkám, že papírek patří do koše a né na zem, tak proto, protože odpadkožrout to má jako oplatek, krabici od mléka jako chleba, konzervy jako maso atd.. A určitě bys nechtěl, aby zvířátko mělo hlad. " Na jeho otázku, jestli chodí taky na procházku ven z auta, jsem sice nebyla připravená, ale zato jsem okamžitě odpověděla. Ano, chodí, ale jen v noci. Jak řidiči zaparkují auta, otevřou mu celý zadek, aby se mohl proběhnout. A ráno, ho zase zavřou.

Nechtějte vědět jak vypadal syn, když jsem mu vykládala o odpadkožroutovi. Málem jsem se smíchy neudržela. Ale mělo to své výsledky. Od té chvíle, co patřilo do koše, tak vyhazoval. Dokonce i venku sbíral a dával do popelnice papírky, aby odpadkožrout neměl hlad. Mí známí nevěřili, jak odpadkožrout úspěl i u jejich dětí. Nikdo by nevěřil, jak taková vymýšlená blbost pomůže.

Ale to není vše. Syn s odpadkožroutem vyrůstal a mne ani nenapadlo mu vysvětlit, jak to doopravdy je. Když chodil do první třídy, tak se jednou ze školy přivalil jak velká voda. " Mami, mami co jsi mi to navykládala o odpadkožroutovi. Děcka ve třídě se na mě dívali jak na blázna. Žádný odpadkožrout prý nežije. Žije nebo nežije, řekni mami. " To jsem se už neudržela, dostala jsem záchvat smíchu. Synovi jsem vysvětlila, jak to s odpadkožroutem je a proč jsem si ho vymyslela. Pak jsme se smáli oba.

Odpadkožroud měl velký úspěch. A když si teď na to vzpomeneme, syn akorát dodá - " teda mami, kde ty na ty voloviny chodíš ".

Kdoví, možná někomu také odpadkožrout pomůže.







Největší chyby

19. ledna 2016 v 20:29 Téma týdne
Co je vlastně chyba? Jaký má význam dobro a zlo víme. Chyba je slovo, které má zmást člověka? Ať uděláš cokoli, jdeš svou cestou a i když můžeš jít dál, přesto zůstaneš na místě, je to chyba? Není, je to tvé rozhodnutí. Když se ti něco nedaří, pak zjistíš, že to jde jinak, je to chyba? Není, učíš se, tohle nemůže být chyba. Prožiješ něco zlého, je to chyba? Něco zlé, je pro něco dobré. Ale chyba to určitě není. Je chyba kritizovat něco o čem nemám ani páru? Ne, to také není chyba, jen nevědomost. To bychom si mohli také říci, že my sami jsme chyba. Ale z nějakého důvodů tady jsme, tak to také nemůže být chyba. Co je vlastně chyba a co můžou být největší chyby???

To byla zlá doba

16. ledna 2016 v 22:08 Ze života
Ach, jo ...
To byla otrava, jít do obchodu a vůbec se nezajímat o to, zdali tam prodávají bezpečné hračky pro děti, jídlo v restauraci má stejnou gramáž, složení a cenu v Aši jako v Ostravě.

Ach, jo ...
To byla otrava mít ještě před maturitou, vyučením jisté umístění a připravené pracovní zařazení hned po prožitých posledních prázdninách!

Ach, jo ...
Každý musel do práce a to si ještě mohl vybírat, zda přijme práci, kde se upíše třeba na 10 let a oni mu za to dají podnikový byt nebo nenávratnou půjčku na stavbu rodinného domku.

Ach, jo ...
A ve spořitelně po narození potomka mu odepíšou z novomanželské půjčky 4.000,-Kč.

Ach, jo ...
Například jistota, že pokud budu makat a neudělám průser, budu mít práci třeba až do penze, lidi neskutečně deptala...

Ach, jo ...
Neskutečné násilí bylo pácháno na nemocných. Místo, aby byl vybírán regulační poplatek u lékaře a poté v lékárnách včetně tučného poplatku jako v každé demokratické společnosti za léky, odbyli pacienta tím, že za jeden recept musel zaplatit jen jednu korunu a operační lůžko bylo vždy k dispozici jak pro otylého, tak pro štíhlého. Léky byly podávány personálem nemocnice a nemuseli jsme běžet do lékárny, kde to zaplatíme z vlastní peněženky, abychom dopřáli svým blízkým předepsanou léčbu lékařem při pobytu v nemocnici.

Ach, jo ...
A co teprve vnucování sociálních jistot, že si můžeme s rodinou vyrazit na podnikovou dovolenou a vybrat si z několika nabídek, kde uhradil podnik polovinu ceny. A po odpracování 25 let v pracovním procesu měl člověk právo na odměnu a také při dosažení různých životních jubileí.

Ach, jo ...
Ženský si vybrečeli oči, když odcházely do důchodu po porození dvou dětí již v 55.letech.

Kolik lidi tenkrát snilo o otom, aby mohli pracovat o 10 - 15 let déle.

Ach, jo ...
Po operacích se dělo také bezpráví. Zpravidla 6 týdnů se člověk zotavoval v nemocnici a poté doma. Vůbec mu nebylo dopřáno sladkého pocitu hrůzy, zda ho po návratu do práce hned nepropustí.

A co teprve, když vás do půl roku po operaci poslali do lázní. A ti komunističtí tyrani nám nedali žádnou možnost finanční spoluúčasti. Ne přátelé, nedali nám možnost zaplatit si ani třetinu.

Letci, horníci, policajti měli každoročně plně zdarma nařízený lázně pro rehabilitaci organismu.

Ach, jo ...
Bylo to opravdu děsivé a devastující období našich dějin. Z lidí a hlavně z dětí se stala bezcitná zvěř. Za komunistů mladší vstávali v autobuse, aby pustili sednout ty starší. Dnešní mladí znají svá práva v demokratické sppolečnosti a pěkně zůstavají sedět.

Tak to má být!

Vždyť jsme si je tak v demokracii vychovali!!!

Ach, jo ...
Již nikdy nechci zažít sociální jistoty ani morální zhoubu, atd., atd., atd., která tenkrát panovala!!!

Konečně máme svobodu a nikdy se nevrátí ty špatné časy! Vždyť nám vůbec nevadí, že většina národa podvádí stát a okrádá nás všechny, jak se dá - své okolí, přátele, ba dokonce i rodiče! Vždyť my si rádi při léčbě v nemocnici zaplatíme léky a pobyt nebo také umřeme, když na nás nemá nikdo čas z ošetřujícího personálu! Vždyť my si rádi koupíme potraviny přesycené éčky nebo už prohnilé, aby se náš život maličko spestřil! Vždyť my rádi vzděláváme děti za naše peníze už od školky, které neznají v dospělosti ani státní hymnu, natož pak český jazyk a matematiku, ale znají PARTIČKU a COMEBACK! Vždyť my rádi pijeme alkohol a mluvíme svobodně a vulgárně, nejen mezi sebou, ale také na prknech, co kdysy znamenali svět. Také v TV, rádiu a divadle - tímto nás hned v cizině poznají, jsme přece nejlepší - jsme Češi! Vždyť my víme jak mít situaci pod kontrolou a budeme vždy stát za naším parlamentem a vládou, protože jsme teď konečně spokojeni a vyhovuje nám tento život ve svobodné společnosti, která nám to vše umožňuje a plně nabízí z výdělku těch, kteří si ještě neuvědomili, že je směšné chodit denně do práce. Vždyť stačí zajít občas na sociálku nebo někoho přepadnout a zajet si na dovolenou, zajít s kamarády do herny nebo někde zapařit s ráno zalehnout a odpočívat celé dopoledne. Žijeme přeci jenom jednou!

Co bude - " to neřeš!" To je přece skvělé žití v té naší zemičce, kde je všechno dovoleno!!!!! Tak čtěte dál svůj bulvár a koukejte na seriály, v tom je naše budoucno! Vědět, kdo s kým spí, kdo má nejlepší sex a jak často atd., atd., atd.!!!

Protože přesně tohle nás jedině zachrání!!!

Vždyť již máme co jsme chtěli a zloději si žijí v klidu, přepychu a blahobytu.

Počítač, mobilní telefon a já

16. ledna 2016 v 8:22 Ze života
Když jsem byla ještě školou povinná, což už je mnoho let, tak počítače měli jen velké fabriky. Telefon jsme měli doma, který byl ke zdi spojen telefonní šňůrou, venku stály telefonní budky, které se také nacházely na poštách, autobusových a vlakových nádražích. Tenkrát mne ani nenapadlo, že až uplyne několik let, tak počítač bude mít své místo v pokoji a budu volat z mobilního telefonu.

Vývoj šel dopředu a dostihl i mne. Tenkrát, když se začaly prodávat první mobilní telefony, tak byly velké, težké a vypadaly jako vysílačky. Taky jsme byli mladí, mít takový telefon bylo něco. Holkám ztěžkly kabelky a klukům padaly kalhoty. Mít takový telefon u sebe měl i výhodu. Tenkrát zloděj kabelek si sakra rozmyslel, zda se pustí do lupu nebo ne. Dostat s takovou kabelečkou, kde se ukrýval nemalý a dost vážíci mobilní telefon, je na pováženou. Dát dnešní mládeži do ruky takový mobilní telefon, tak nám ho hodí na hlavu a pošlou nás do oných míst. Ale my jsme byli rádi, že jsme ho měli. Rok co rok se tvar, váha a dokonce i barva mobilních telefonu měnil. I já si zvykla na malý tlačítkový mobilní telefon a o modernější jsem už nestála. Když mi prvorozený syn ukázal dotykový mobilní telefon a řekl, že bych ho měla také mít, odpověděla jsem, že zas tak moderní být nemusím. Moderni, nemoderní, můj přítel se nemohl dívat na moje tlačítkové telefony, tak mi je vzal a dal mi dvousimkový dotykový mobilní telefon. Ze začátku jsme si s telefonem nerozuměli. Když mi někdo zavolal, tak jsem hledala tlačítka a nevěděla jsem, jak příjmout hovor. A co na to telefon? Tomu zčernal displej a nekomunikoval se mnou. Já a elektronika nikdy nešla dohromady. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na dotykový telefon zvykla. Dnes jsem ráda, že takový telefon mám.

Jednou mi syn ( to ješte chodil do ZŠ ) vykládal o počítači. Samozřejmě došlo také i na otázku " mami koupíš taky počítač? ". Zbystřila jsem a měla jsem hned několik výmluv proč ho nemít. Chi chi, nemít! V době, kdy jsem si budovala firmu jsem začala uvažovat o počítači. No to jsem si dala třísku do zadku. Obchodníci se mnou mluvili cizím jazykem, protože parametrům nerozumím dodnes a tak jsem požádala známe o pomoc při koupi počítače. Můj první počítač, který zabral kout v jedné místnosti bytu, se objevil před 11 lety. Jakmile jsem přitáhla krabice s počítačem, syn měl oči navrh hlavy a otevíral krabice jakoby v ní byl poklad. Rozuměla jsem mu, protože doba nejen, že nám podstrčila takovou techniku, ale i počítačové hry. Počítač jsme se synem slavnostně složily a on mi při tom vyprávěl o různých hrách a jaké je to dobré mít i internet. Zarazila jsem se, internet? On u toho počítače není? A opět jsem byla tam, kde při koupi počítače. Nakonec s hlavou jako obrovská dýně, jsem pořídila i jmenovaný internet. Později, mi syn jen tak oznámil, že je pomalý a měla bych mít rychlejší. No a moje reakce? Víš co, jestli se ti zdá být pomalý, tak ho popožeň.
Další pecka byla, když jsem se snažila domluvit s různými programy. Sakra, proč to na mne mluví anglicky a co to jsou za zkratky na klávesnicí. Psát všemi deseti mi problém nedělal, psala jsem totiž nějakou dobu na psacím stroji. Jenže takové zkratky jako jsou - Ctrl, CapsLk, AltGr, PrtSc a další, na psacím stroji bohužel nejsou. Opět mi syn, který na počítač chodil ke kamarádovi, mi radil. Některé zkratky jsem pochopila, ale anglický jazyk mi vadil. Syn mi zděli, že je to světový jazyk. Já opět zareagovala, světový nesvětový, za mne byla ruština a němčina. A vůbec, koupila jsem počítač v česku a vše co k němu potřebuji, tak by bylo dobré, aby na mne mluvil taky česky. Jsem žena činu a nechtěla jsem se angličtinou zaskočit. Popadla jsem slovník a bylo vyhráno. Syn se bavil, protože on už se angličtinu ve škole učil, takže věděl jak se slovíčka čtou. Já komolila jedno slovo za druhým, bylo mi jedno jak se které čte. Výsledek byl pro mne důležitější, po překladu jsem věděla víc.
Počítač se stal mou součástí v práci. Dostala jsem se přes něj rychleji k různým informacím, vytvořila si webové stránky, registrované logo firmy a další. Ale i přes to, nastal problém. Několikrát jsem si na služební cestě říkala, mít tak sebou počítač. Samozřejmě to jinak skončit nemohlo, pořídila jsem si notebook. Pokrok šel dál a vymysleli tablet. A co myslíte? Přesně tak, leží vedle notebooku na stole s počítačem.
A co počítačové hry? Na to ani nemyslet a syn, ten si ode mne dost vyslech. Byla jsem velkým odpůrcem počítačových her. I dnes mám na některé stejný názor. Nedalo mi to a podívala se na některé hry. Ano, i já si dnes zahraji hry. Mám některé rozehrané, hlavně logické. Ale co mne nejvíc dostalo, tak to je hra " World of Tanks ". A abych nebyla pozadu, hraji obě verze - na počítači a tabletu.

Kdyby mi někdo před lety řekl, že budu mít dotykový mobilní telefon, počítač a budu hrat počítačové hry, tak bych se mu vysmála.

Jak mi jednou syn řekl " mami, ty nejsi moderní ", tak jsem se moderní snažila být. Syna jsem překvapila, protože nevěřil, že i já budu s počítačem kamarád a že jsem se začala trochu jinak dívat na počítačové hry.

Mé děti nechápou, jak jsem mohla vyrůstat bez takové techniky. Oni si to nedokážou představit. A já ani nepomyslela na to, že mne něco takového dožene a dá mi zabrat.

Vývoji neutečem!






Jako v korzetu

15. ledna 2016 v 16:33 Téma týdne
Když se podívám na tento svět, tak si říkám kam to spěje. Dnešní mládež se chová jakoby byli nejchytřejší na světě, mistři světa, v hlavě vzduchoprázdno a k práci se staví jakoby měli lachtaní nemoc. Všichni říkají, že máme demokracií a že je to super. Je to tak docela pravda? Omyl, nemáme žádnou demokracií a říkat můžeme pouze to co nám dovolí ti, kteří sedí na vyšších křeslech. Tohle demokracie není. A svobodu také nemáme. Musíme se podřizovat všemu, co nám ti nahoře připraví. Buzerace je ve všech směrech. A co mne nejvíce nadzvedlo je to, jak nám všem řičičům mazali med kolem "huby", že vyšší pojistné jde na odtah vozidla a hasiče. To byla největší hnusárna největšího kalibru. Peníze šli na neoznačené automobily pro policií. Když se projdeme městem, jdeme nakupovat, jedeme v autě, jsme sledování kamerami. Svoboda vůbec žádná. Daně, platí se snad už za vše, kromě vzduchu, na který možná také dojde. Větší firmy mají úlevý na daních, nemusí je platit několik let, ale my ostatní musíme. Lidé, kteří dřely mnoho let, vychovali děti a dostali se věkem ke starobnímu důchodů nebo ze zdravotního důvodů k invalidnímu důchodů, tak dostanou jen almužnu. Proč? Ti nahoře to mají dobře spočítané. Takoví lidé už nejsou potřební, zalepí pusu vypočítanou almužnou a občas pošlou zvýšení o pár korun, letos je to o 40,-Kč. Chtěla bych křičet, protestovat! Myslíte si, že to někdo nahoře uslyší a vše se pro nás zlepší? Ne, jen si vymyslí něco dalšího a my se budeme více a více cítit jako v korzetu!!!