Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata

3. února 2018 v 10:21 |  Ze života
Větu, kterou jsem použila jako titulek, jsem si napsala na střední škole do sešitu psychologie. Ani jsem nepřemýšlela a jen tak jsem ji napsala na obal zevnitř. Vůbec mne nenapadlo, že se nad tím pozastaví profesor. Pro některé jsem byla hloupá káča, která ničemu nerozumí, musí se mnoho toho ještě naučit, aby mohla nahlas říci svůj názor, který by dokázala uhájit. Nebyla jsem ještě plnoletá a mnozí se na nás dívali jako na puberťáky. Ano, chodila jsem na střední a po škole mě teprve čekal život plný překvapení a nástrah.

Tenkrát mi do zpěvu dvakrát nebylo, protože jsem nečekala reakci profesora a už vůbec ne, co následovalo. Když nám začala hodina psychologie. Profesor všem rozdal pracovní sešity, které nám kontroloval po úkolu, který nám zadal. Sešity dostali všichni, jen já ne. Držel můj sešit, postavil se před tabuli a řekl: " Práci, kterou jsem vám zadal, jste zvládli, jen někteří by mohli více zapojit mozkové závity, protože by svou práci napsali lépe a nebyla by tak odfláknutá. V jednom sešitě, jsem našel nejen práci, pro kterou jsem sešity kontroloval, ale něco navíc. A věřte mi, přemýšlel jsem dlouho, co tím myslel ten, kdo to napsal." V tu chvíli mi bylo nějak divně a začala jsem tušit, že to jen tak neprojde.

Naše třída byla na škole vyhlášená jako nejhorší. Něco na tom bude, když za jeden školní rok, jsme měli tři třídní učitelé. A právě ten profesor psychologie, byl náš poslední třídní učitel, který se snažil s naší třídou vyjít. Ze začátku se mu to moc nedařilo a vypadalo to, že to také vzdá. V naší třídě byli totiž kluci, kteří byli dost velcí výlupci. Dokázali na svou stranu stáhnout větší polovinu spolužáků.

Když profesor domluvil, celá třída zmlkla, že by bylo slyšet dopad špendlíku padajícího na zem. Já si v tu chvíli přála, abych se proměnila v červotoče skrytého v lavici. Cítila jsem pohled nejen profesorův, ale i všech svých spolužáků. Já, která byla klidná, zamlklá, spíše v pozadí než v popředí, která sice vynikala v učivu a snažila se pomoci slabším, najednou byla středem pozornosti. Já, která svůj názor napsala bezhlavě do sešitu, aniž bych si myslela, že se nad tím někdo pozastaví. Můj pocit byl nevyslovitelný.

Profesor si sedl na svou židli, opřel si lokty o stůl a otevřel sešit. Když dočetl " Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata " dodal " můžeš nám vysvětlit, jak jsi to myslela?". A podíval se na mě. Já se zabořila více do židle a odpověděla " přesně tak, jak jsem to napsala". Pak jsem se postavila. Samozřejmě, že má odpověď nebyla dostačující. Jenže, profesor se zeptal spolužáků jak to myslím, ať se mu to pokusí vysvětlit. Padaly různé hlášky, jako že jsem divná, blbá kráva, jak mohu srovnávat zvířata s lidmi, že nikdy nedospěji a další.

Než spolužáci skončili útočit na mou osobu, vystoupila jsem do uličky mezi lavice, otočila se ke třídě ignorujíc profesora a naštvaně ke spolužákům promluvila: " Já jsem možná kráva, ale podívejte se všichni na sebe! Jak se chováte! Odpovídáte jako šestiletí! Vy, že máte být zanedlouho dospělí? Myslíte si, že zvířata se mezi sebou tak chovají jako vy? Ani ta blbá kráva, jak tady někdo řekl, se k druhé krávě tak nechová! Ano, ze zvířat byste si měli vzít příklad. Chovají se k sobě lépe než lidé k lidem. Zvíře by nikdy neublížilo druhému tak, jako člověk člověku!" Pak jsem se otočila k profesoru a řekla: " Nejsem psycholog a ani psychologii nestuduji, ale na každého zde ve třídě musíte jít jinak, abyste vydržel jako třídní učitel." Sedla jsem si zpět do lavice. Ve třídě bylo ticho, jen profesor dívajíc se na můj sešit, se postavil a mlčky mi ho donesl. Všichni spolužáci do konce hodiny byli potichu. Byl slyšet jen profesor, který poprvé v naší třídě nemusel mluvit zvýšeným hlasem. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale bylo mi nějak lépe.

Tato vyučující hodina byla poslední, po ní jsme šli domů. Oprava, spolužáci šli domů, já ne. Když jsme zvedali židle a pokládali je na lavici, profesor na mne zavolal, ať ještě zůstanu. Myslela jsem si v tu chvíli, že mně chce o samotě pokárat a předvést k řediteli. Mylně jsem se obávala. Požádal mně, abych jela později, že si chce se mnou povykládat. Překvapilo mne to, opravdu jsem to nečekala. Zůstala jsem ve škole a vykládali jsme si. A o čem? Ze začátku o větě, kterou jsem napsala a potom o mých spolužácích. Profesor chtěl vědět, jak jsem to myslela. Stratila jsem zábrany a řekla jsem mu vše. Potom jsme se častěji scházeli, když nám to vyhovovalo. Já získala v uvozovkách kamaráda z učitelského školního sboru, naše třída už nebyla nejhorší na škole a profesor psychologie byl náš poslední třídní učitel. A nemyslete si, že by mi v hodině psychologie a dalších hodinách, na které nás měl, nadržoval. Vůbec ne, spíše byl na mně přísnější.

Po škole už uběhlo mnoho let. A když se podívám kolem sebe, poslechnu si zprávy v TV a pozastavím se nad větou, kterou jsem si napsala do sešitu, tak se mi budete teď smát i vy. Začala jsem ji věřit mnohem víc, než tenkrát:
" Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata!"
 

Děti a finance

3. února 2018 v 8:35 |  Děti
Děti, ty naše děti. Když jsou malé, kdy dokáži říct jen " mami, tati, ham, bum, ne", tak si ani v tuhle chvíli neuvědomíme, že jejich zásoba slov se zvýší natolik, že nám je budou skládat do vět, které nám budou brát vlastní slova z úst. Ano, děti rostou, všímají si všeho co je kolem nich a ať se nám to líbí nebo ne, tak si vybírají co je pro ně příjemné a dobré. Najednou přijde věk, ve kterém se ne vždy podaří z rodičů dostat co chtějí a my jen žasneme, jak se nám dítko najednou objemově zvětšilo.

Mám hlavně na mysli kapesné. Naši malí potomci, když si poprvé sami koupi pro sebe sladkost, zjistí, že to není tak složité. Jakmile dostanou nějakou tu korunku, navštěvují obchody častěji. Občas zajdou za rodiči, jestli nemají např. 20,-Kč. Když se jich zeptáme, na co to chtějí, dostaneme třeba takovou odpověď " chci si koupit svačinku do školy". A my rodiče jsme pyšní, že si dětičky umí koupit svačinku, mrkneme do peněženky a předáme korunky.
Jenže když se dítěti řekne "teď ti na svačinku penízky nedám, tady máš udělanou z domu", tak jsou smutné nebo jak jsem se již zmiňovala, zvětší svůj objem nafouknutím.

Je to krásné a samostatné, že si děti sami snaží koupit, co se jim zlíbí. Ale i oni v tak malém věku by si měli uvědomit, že rodiče nemají tiskárnu na penízky. Proto je dobré i pro tak malé děti, aby věděli, že ne vždy si mohou koupit, co chtějí. Je třeba s nimi o financích začít mluvit.

Když jsem byla já malá, slýchávala jsem od svých prarodičů "bez práce nejsou koláče". Tenkrát jsem tomu pořádně nerozuměla a ani jsem se nikoho nezeptala jak to myslí. Časem jsem pochopila, co to znamená. A naše děti by to také měli vědět. Ne každý vydělává tolik, že je jim jedno na co a proč potřebují peníze jejich děti. Ale je mnoho rodičů, kteří přehazují koruny v dlani a přemýšlí co za ně koupit. Co je důležité a co ne. A právě tohle by se měli učit naše děti, dokud jsou malé, aby dokázaly s penězi vyjít a hospodařit.

I já jsem matkou a tímto jsem si už prošla a procházím znovu. Můj nejstarší syn už bydlí několik let sám ve svém bytě, ale jeho mladší sourozenci jsou ještě školou povinní. No a právě jsou už přesně v takovém věku, kdy jim vysvětlují vše, co se točí kolem peněz, přesně tak, jak jsem to udělal u jejich staršího bratra. Ten se osamostatnil ve svých 20 letech, i když ze začátku s mou pomocí. Od čeho jsou jinak rodiče, kdyby dětem nepomohli a nenaučili je základem pro samostatný život?




Konec prosince 2017

15. ledna 2018 v 11:26 |  Fotohobby
Nakonec a to doslova nakonec prosince jsme se sněhu dočkali. U nás sice vydržel jen dva dny, ale můžeme říci, že v roce 2017 sníh byl.



















 


Začátek prosince 2017

15. ledna 2018 v 10:21 |  Fotohobby
V našem zeměpisném pásmu je prosinec měsíc zimy a sněhu. Posledních pár let na sníh čekají už s příletem vran naše děti a někteří nadšenci zimních sportů. Ikdyž sníh nebyl, procházka přírodou byla krásná.









Listopad 2017

8. ledna 2018 v 20:20 |  Fotohobby
Začátek listopadu byl nádherný a lákal nás na vycházky.







Na výcházce se k nám přidali známí, kteří také mají čtyřnohé kamarády. Mají dvě blondýny a ta jedna, která má necelé dva roky neustále doráží do mé fenky. Oproti mému psu jsou to kolosy. Nakonec se má fenka naštvala a pořádně blondýnu prohnala.


Začátek vycházky byl nádherný, ale konec už tak moc ne. Má fenka našla něco, na co nebyl pěkný pohled.










Zamilovat se není zločin.

5. ledna 2018 v 7:50 |  Ze života
Zamilovat se není nic špatného, je to vrozené a ten pocit přijde mnohdy nečekaně. Když k tomu dojde, nechceme tomu citu ze začátku věřit. Jenže když danou osobu, která nás tak okouzlila a kvůli které máme v těle chaos, potkáme, pak je nám to jasné. Tenhle pocit může přijít v jakémkoli věku. Čím jsme starší a zkušenější, tím tomu pocitu více rozumíme a zároveň k němu připojujeme právě rozum. V tu chvíli si začneme klást otázky: " mám s tou osobou o svých citech mluvit?, nebude můj věk překážkou? " a objeví se najednou mnoho dalších otázek. Jakmile projdeme všemi těmi otázkami, začne se jednat. Někdo zamilovanost vybalí hned, někdo později.

Ať jsou zamilování mladí nebo starší, měli by o svých pocitech mluvit právě s danou osobou, která je okouzlila. Jenže to není vždy jednoduché. Není návod jak to provést, na to si musí každý přijít sám. Samozřejmě musí počítat s jakoukoliv reakcí. Hlavně by nikdo neměl věšet hlavu, při záporné reakci, protože právě ta osoba může být váš dobrý přítel. A kdo ví, možná čas ukáže a danou osobu si získá časem. Ne vždy nám vše v životě vyjde a k němu patří i zamilovanost.

Jedna rada pro mladé: " Pro jedno kvítí, slunce nesvítí!"


Slib

4. ledna 2018 v 10:48 |  Téma týdne
Letošní rok 2018 začínáme tématem " Slib ". Je to slovo jako každé jiné, jen má svůj význam.
Kdekdo si řekne " sliby chyby " a není daleko od pravdy. Kolikrát jsme si něco slíbili nebo slíbili někomu jinému a ejhle, nedodrželi jsme to. Jenže mnozí z nás si ani neuvědomují, že daný slib může být ohrožen danými okolnostmi. Aniž bychom chtěli, z daného slibu ustoupíme a v očích jiných nebo samých jsme za lháře. Než se tak začneme obviňovat nebo obviňovat druhého za nesplnění slibu, měli bychom se podívat zrovna na ty okolností, které nám znemožnily splnit daný slib.
A tak bychom si mohli slíbit tohle -
" Slibuji na věčné časy, že svůj slib splním, když mi do plachet bude vát příznivý vítr nebo to mé okolnosti dovolí."

Kdybyste přece jen vaše sliby nemohli za jakýchkoliv podmínek splnit, nezoufejte a neodsuzujte se. Důležité je to, že jste se o to splnění slibu pokusili. Hlavně si musíte věřit a pak jednoho dne bude slib splněn.

Cukroví bez vajec a 100% másla

17. listopadu 2017 v 22:04 |  Recepty
Vánoce se blíží, honička za nákupy vzrostla, k ní také sledování cen za vejce a máslo. Pak útoky na hypermarkety a supermarkety. Spousta lidí si vánoční cukroví bez vajec a másla nedokáže představit. V dnešní době shonu se zapomíná na naše předky. Naše babičky a jejich babičky dokázaly udělat cukroví i bez vajec a 100% másla, které jsou chuťově výborné a křehké. Prozradím vám tři základní suroviny, a když si k nim dle své fantazie přidáte další, tak si na vánoce můžete upéct různé druhy cukroví. Věřte, nikdo nepozná, že v nich nejsou vejce a máslo.

Suroviny na Cukroví bez vajec a másla:

300 g hladké mouky
100 g moučkového cukru
200 g tuku (sádla nebo rostlinného tuku)

Když tyto suroviny smícháme a přidáme citronovou kůru, těsto vyválíme, vykrojíme kolečka nebo tvary které chceme, upečeme do zlatova, vychladíme a nakonec slepíme marmeládou, máme linecké.

Když chceme např. jiné těsto, tak do základních surovin přidáme:

Kokosové: 2 - 3 polévkové lžíce koksu
Kakaové: 1 - 2 polévkové lžíce kakaa, 1 kávová lžička skořice
Ořechové: 2 - 3 polévkové lžíce mletých vlašských ořechů, citronová kůra z jednoho citronu


Cukroví je výborné ze sádla, i z rostlinného tuku, ale také když tyto dvě suroviny spojíme. Když do mouky a cukru dáme 100 g sádla a 100 g rostlinného tuku.

Vždy jsem pekla cukroví nejdříve dva týdny před vánoci. Teď jsem napekla už čtyři druhy cukroví z těsta, které jsem vám napsala a musím je upéct znovu. I když nebylo odležené, jen se po něm zaprášilo.


Dobré mlsání






Domácí pizza

31. října 2017 v 8:19 |  Recepty
Pizza u mnohých lidí udělala velký škrt v jídelníčku, a proto jí do ní častěji zahrnují. Milují ji malí i velcí. Mé děti pizzu také milují a dokázali by ji jíst denně. Já měla jedno období, kdy jsem pizzu nemohla ani vidět. Ne, že bych se jí přejedla, jen mé tělo pizzu odmítalo. Občas si na pizzu zajdeme, ale často ji dělám doma. Výhoda je taká, že si na pizzu pokládám a kombinuji suroviny, které chci.

Suroviny na Domácí pizzu:

1 kg hladké mouky
1 kostka droždí ( kdo má na váhu, tak 40-42g)
2 lžíce olivového oleje
špetka soli
voda
( tohle množstí je pro více osob, pro 2-3 osoby stačí jen polovinu surovin na výrobu těsta )

Suroviny na pizzu:

pasírované rajčata
oregano
šunka
dušené žampiony
tvrdý sýr
olivy

Do mouky uděláme důlek, nalejeme vlažnou vodu a rozdrobíme droždí, které necháme rozpustit. Pak přidáme špetku soli, olivový olej a vypracujeme hladké těsto, které necháme kynout. Po vykynutí na plech vyložený pečícím papírem pokládáme vyválenou placku, kterou potřeme pasírovanými rajčaty, posypeme oreganem, dáme šunku, dušené žampiony, tvrdý sýr a olivy, pečeme při 180°C.



Dobrou chuť

Taburet plasťák

27. října 2017 v 20:18 |  Ze života

Plastové láhve se najdou v každé rodině. U mne doma je najdete také a ti co mě znají, tak se vůbec nedivili, co jsem znich vytvořila.

Když jsem měla pohromadě několik plastových láhví, napadlo mě vytvořit z nich taburet. Je lehký, pohodlný a levný.

Taburet z plastových láhví





Máteli jen trochu šikovné ruce, zvládnete jej také. Kdyby chtěl někdo postup a vše co jsem na výrobu potřebovala, napište a já vám postup řeknu. Není to tajemnství.


Kam dál