Na cestě

8. prosince 2018 v 7:55 |  Téma týdne
Co si pod tím člověk může myslet "na cestě".
Když se zamyslíme, tak na cestě jsme celý svůj život. Začíná to cestou na svět a pak těch cest a cestiček je tolik, že z nich vznikají různé křižovatky, z kterých občas nemůžeme najít tu správnou cestu ven.
Na cestě jsme i v myšlenkách a některé z myšlenkových cest se stanou cestami, kterými kráčíme svým životem. A ty zbývající myšlenkové cesty zůstanou jen neuskutečnitelné, protože i tyto cesty snů k životu taky patří.
Ať jsou cesty jakékoliv, jsou naše a bez nich by byl náš život nudný.
 

Televize je zbytečná

15. srpna 2018 v 9:02 |  Téma týdne
Nad tématem týdne jsem se opravdu zamyslela a přišla jsem na jednu věc. Vždy do mého života televize patřila. Brala jsem to jako samozřejmost, jako věc, která je hodně důležitá. Proč důležitá? Vždy jsem si myslela, že se z ní dozvím pravdu o své zemi, něco ze zahraničí a hlavně také co naše vláda plánuje pro blahobyt všech. Časem jsem pochopila, co se týče zpráv, že nás krmí jen tím, čím chtějí a hlavně ne zcela informacemi plnými, ale jen částečnými nebo zbytečnými, aby zakryli skutečnou podstatu jisté věci. Tím tak dochází dezinformace zpráv dost důležitých právě pro nás obyčejných lid. Televize nabízí mnoho zábavných programů, sportů a filmů. Tím tak každý občan do domácnosti získal veškerou zábavu v jedné bendě, dnes již v placaté desce, aniž by se zvedl z ušáka či kanape a šel za zábavou ven. Lidé tak zpohodlněli, zlenivěli a zhloupli. Díky televize, se dívají jen jedním směrem, jsou lehce manipulovatelní a chovají se jako ovce. Televize je výborný prostředek pro obchodníky a lékaře. Čím víc se u televize sedí a pojídají dobrůtky, obchody mají větší obraty a tím pak mají lékaři plné ordinace.

Já před několika měsíci přišla o televizi, odešla a už se nevrátila. Šla do věčných lovišť. Zůstalo mi po ni v obývací stěně obrovské místo, které mi stále připomínalo, že tam něco chybí. Místo jsem vyplnila dřevěnou soškou slona o velikosti 30x33cm. A ejhle, už mi to placaté cosi, s hlasem a obrazem nechybí. A co se týče zpráv nebo filmu, tak si je občas pustím přes internet. Kde si také na internetu mohu přečíst nějakou tu zprávičku z domova i ze zahraničí. A za zábavou si zajdu raději ven a za kamarády.

Televize je zbytečná, ale občas uvolní. Jen se to s ní nesmí přehánět a zase vše co z ní vyjde nebrat tak vážně.


Vždycky je v tom nějaké ale.

31. března 2018 v 10:07 |  Téma týdne
V našem životě nás stále něco pronásleduje. Ať chceme nebo ne, je to tak. Můžeme se snažit ze všech sil, aby náš život byl čistý jako křišťálová studánka v pohádce, jenže to tak není. Aniž bychom si to uvědomili, je tu něco, co nás stále nutí přemýšlet, mít s něčeho strach či obavy a dokonce některým zapříčiní stát na jednom místě. Bojíme se toho a nedáváme to najevo. Nemusíme to ani vyslovit a je v naši hlavě, zavrtané jako červotoč. Toho čeho se nikdy nezbavíme je slovo, spojka - " ALE ". Skládá se ze tří písmen, při výslovnosti nepůsobí nijak urážlivě, strašidelně a přesto má velikou moc.
Můžeme udělat cokoliv a " Vždycky je v tom nějaké ALE".
 


Maska

11. března 2018 v 10:48 |  Téma týdne
Maska, co je maska. Maska je obal něčeho. Díky ní, nevidíme vnitřek. A právě to je možná důvod, proč při otázce "co je maska" si představím člověka. Když se nad tím zamyslíme, tak je na tom kus pravdy. Člověk je v obale, přes který nevidíme, jaká daná osoba vlastně je a co ukrývá. Abychom zjistili co je pod maskou, zabere nám to mnoho času. Vlastně celý svůj život zkoumáme masky. U některých se zklameme, u jiných naopak.
Člověk je nejsložitější maska.

S tužkou v ruce

4. března 2018 v 11:09 |  Téma týdne
Už si ani nepamatuji, kdy se mi tužka stala nejbližší kamarádkou. Ale co si pamatuji, tak už na základní škole jsem si tužkou kreslila do sešitu a za to jsem dostávala poznámky. Tohle mi zůstalo i na střední, ale poznámky se už nekonaly. Kreslila jsem si ráda ve vyučování, i když profesoři to neradi viděli. Mysleli si, že je neposlouchám a jsem někde mimo. Jenže, opak byl pravdou. Když mne vyvolali a dali mi otázku, vždy jsem odpověděla. Potom si mne nevšímali. Je také pravda, že jsem tužku držela v každé hodině, i když jsem nic nekreslila. Nevím proč, ale nějak mi to víc pomáhalo při odpovědích a abych si dané věci více zapamatovala. Když jsem školu vyšla a začala chodit do práce, i pak jsem si vždy našla chvíli na malování. Ráda jsem si sedla někde do přírody a cokoliv kreslila. Samozřejmě jsem jen u tužky nezůstala, přešla jsem na pastelky, pastely, fixy, úhly, vodové i olejové barvy, no prostě co bylo po ruce.


Teď když si na to vzpomenu, tak mi to chybí. Proč? Má ruka už není jako dřív, je invalidní. Určitě si říkáte, že je mnoho invalidních lidí, kteří kreslí. Jenže to je trochu jiné. Když někdo maluje/kreslí od útlého věku a za několik let se stane na ruku invalidní, tak je to jiné. Každý kdo kreslí/ maluje má svůj styl a při invaliditě se trochu změní a už nejste ze sebou tak spokojení, jako dříve. Ten kdo kreslí/maluje ví, o čem mluvím. Namalovaný nebo nakreslený obrázek se jiným může líbit, ale pro vás je to jiné a nedokonalé.


Ale i přes mou invaliditu si občas sednu, vezmu si tužku a něco nakreslím. Obrázek mi trvá déle, neboť tužku neudržím dlouho v ruce. Na druhé straně má dcera, co chytla poprvé tužku, tak od té doby chybí papíry na kreslení. Občas si myslím, že kreslím přes mou dceru. Opravdu na svůj věk kreslí krásně. Ne nadarmo se říká, že jablko nepadá daleko od stromu.


A proč s tužkou jsem kamarád a má dcera také? Dozvěděla jsem se, že v mém rodě byl malíř. Asi proto jsme se s dcerou narodily " S tužkou v ruce".

Hrnkový koláč s posypkou

1. března 2018 v 21:51 |  Recepty
Zima nám ukazuje svou pravou tvář. Teploty se pohybují pod nulou, mráz štípe do tváří a pomaloučku se dostává i pod oblečení. Doma se více tulíme k topení než ke své drahé polovičce a popíjíme teplé kafíčko. Já jsem si pro vás připravila jednoduchý a rychlý recept na koláč s posypkou, který se hodí ke kávě a k čaji.

Co budeme potřebovat na Hrnkový koláč s posypkou:


Nejdříve si připravíme posypku z poloviny másla (Hery nebo jiného rostlinného tuku), z jednoho hrnku mletého cukru a jednoho hrnku polohrubé mouky. Vše pořádně rukou spojíme. Jakmile máme posypku hotovou, dáme ji bokem a připravíme si těsto na koláč.

Suroviny na těsto:

2 hrnky polohrubé mouky
1 hrnek krystalového/krupicového cukru
½ hrnku oleje
2 vejce
1 ½ až 2 hrnky mléka (já mléko při míchání pomalu přilévám, ať těsto není moc řídké, ale také ne moc husté)
1 prášek do pečiva

Všechny suroviny smícháme dohromady, až do hladkého těsta. Hotové těsto vlijeme na vymazaný moukou vysypaný plech nebo kulaté silikonové formy. Já používám již delší dobu silikonové formy, které nemusím vymazávat a vysypávat. Upečené koláče nebo buchty se krásně z formy vyjmou.

Na těsto položíme čerstvé ovoce nebo zavařené ovoce a posypeme posypkou. Místo ovoce můžete na těsto dát tvaroh, mák nebo marmeládu (když je marmeláda hustá, přidáme trochu vody, rozmícháme a lžičkou klademe na těsto). Dáme péci na 180°C, až je posypka růžová, koláč vytáhneme a necháme vychladnout.



Dobrou chuť


Mládí

24. února 2018 v 21:53 |  Téma týdne


Mládí je krásně nevinné, nezkušené, slepé, ovlivnitelné a naivní. My starší jsme si mládím prošli a ti co si jim teď procházejí, to nemají o nic lehčí. Mládí patří k životu stejně jako stáří.
Vy, kteří procházíte tímto věkem, které se nazývá mládí, užívejte si jej v plných doušcích. A nelitujte svých nezdarů, protože to k mládí patří. Tím se stáváte zkušenějšími a to je důležité pro váš další život.
Člověk je natolik mlád, nakolik se cítí.

Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata

3. února 2018 v 10:21 |  Ze života
Větu, kterou jsem použila jako titulek, jsem si napsala na střední škole do sešitu psychologie. Ani jsem nepřemýšlela a jen tak jsem ji napsala na obal zevnitř. Vůbec mne nenapadlo, že se nad tím pozastaví profesor. Pro některé jsem byla hloupá káča, která ničemu nerozumí, musí se mnoho toho ještě naučit, aby mohla nahlas říci svůj názor, který by dokázala uhájit. Nebyla jsem ještě plnoletá a mnozí se na nás dívali jako na puberťáky. Ano, chodila jsem na střední a po škole mě teprve čekal život plný překvapení a nástrah.

Tenkrát mi do zpěvu dvakrát nebylo, protože jsem nečekala reakci profesora a už vůbec ne, co následovalo. Když nám začala hodina psychologie. Profesor všem rozdal pracovní sešity, které nám kontroloval po úkolu, který nám zadal. Sešity dostali všichni, jen já ne. Držel můj sešit, postavil se před tabuli a řekl: " Práci, kterou jsem vám zadal, jste zvládli, jen někteří by mohli více zapojit mozkové závity, protože by svou práci napsali lépe a nebyla by tak odfláknutá. V jednom sešitě, jsem našel nejen práci, pro kterou jsem sešity kontroloval, ale něco navíc. A věřte mi, přemýšlel jsem dlouho, co tím myslel ten, kdo to napsal." V tu chvíli mi bylo nějak divně a začala jsem tušit, že to jen tak neprojde.

Naše třída byla na škole vyhlášená jako nejhorší. Něco na tom bude, když za jeden školní rok, jsme měli tři třídní učitelé. A právě ten profesor psychologie, byl náš poslední třídní učitel, který se snažil s naší třídou vyjít. Ze začátku se mu to moc nedařilo a vypadalo to, že to také vzdá. V naší třídě byli totiž kluci, kteří byli dost velcí výlupci. Dokázali na svou stranu stáhnout větší polovinu spolužáků.

Když profesor domluvil, celá třída zmlkla, že by bylo slyšet dopad špendlíku padajícího na zem. Já si v tu chvíli přála, abych se proměnila v červotoče skrytého v lavici. Cítila jsem pohled nejen profesorův, ale i všech svých spolužáků. Já, která byla klidná, zamlklá, spíše v pozadí než v popředí, která sice vynikala v učivu a snažila se pomoci slabším, najednou byla středem pozornosti. Já, která svůj názor napsala bezhlavě do sešitu, aniž bych si myslela, že se nad tím někdo pozastaví. Můj pocit byl nevyslovitelný.

Profesor si sedl na svou židli, opřel si lokty o stůl a otevřel sešit. Když dočetl " Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata " dodal " můžeš nám vysvětlit, jak jsi to myslela?". A podíval se na mě. Já se zabořila více do židle a odpověděla " přesně tak, jak jsem to napsala". Pak jsem se postavila. Samozřejmě, že má odpověď nebyla dostačující. Jenže, profesor se zeptal spolužáků jak to myslím, ať se mu to pokusí vysvětlit. Padaly různé hlášky, jako že jsem divná, blbá kráva, jak mohu srovnávat zvířata s lidmi, že nikdy nedospěji a další.

Než spolužáci skončili útočit na mou osobu, vystoupila jsem do uličky mezi lavice, otočila se ke třídě ignorujíc profesora a naštvaně ke spolužákům promluvila: " Já jsem možná kráva, ale podívejte se všichni na sebe! Jak se chováte! Odpovídáte jako šestiletí! Vy, že máte být zanedlouho dospělí? Myslíte si, že zvířata se mezi sebou tak chovají jako vy? Ani ta blbá kráva, jak tady někdo řekl, se k druhé krávě tak nechová! Ano, ze zvířat byste si měli vzít příklad. Chovají se k sobě lépe než lidé k lidem. Zvíře by nikdy neublížilo druhému tak, jako člověk člověku!" Pak jsem se otočila k profesoru a řekla: " Nejsem psycholog a ani psychologii nestuduji, ale na každého zde ve třídě musíte jít jinak, abyste vydržel jako třídní učitel." Sedla jsem si zpět do lavice. Ve třídě bylo ticho, jen profesor dívajíc se na můj sešit, se postavil a mlčky mi ho donesl. Všichni spolužáci do konce hodiny byli potichu. Byl slyšet jen profesor, který poprvé v naší třídě nemusel mluvit zvýšeným hlasem. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale bylo mi nějak lépe.

Tato vyučující hodina byla poslední, po ní jsme šli domů. Oprava, spolužáci šli domů, já ne. Když jsme zvedali židle a pokládali je na lavici, profesor na mne zavolal, ať ještě zůstanu. Myslela jsem si v tu chvíli, že mně chce o samotě pokárat a předvést k řediteli. Mylně jsem se obávala. Požádal mně, abych jela později, že si chce se mnou povykládat. Překvapilo mne to, opravdu jsem to nečekala. Zůstala jsem ve škole a vykládali jsme si. A o čem? Ze začátku o větě, kterou jsem napsala a potom o mých spolužácích. Profesor chtěl vědět, jak jsem to myslela. Stratila jsem zábrany a řekla jsem mu vše. Potom jsme se častěji scházeli, když nám to vyhovovalo. Já získala v uvozovkách kamaráda z učitelského školního sboru, naše třída už nebyla nejhorší na škole a profesor psychologie byl náš poslední třídní učitel. A nemyslete si, že by mi v hodině psychologie a dalších hodinách, na které nás měl, nadržoval. Vůbec ne, spíše byl na mně přísnější.

Po škole už uběhlo mnoho let. A když se podívám kolem sebe, poslechnu si zprávy v TV a pozastavím se nad větou, kterou jsem si napsala do sešitu, tak se mi budete teď smát i vy. Začala jsem ji věřit mnohem víc, než tenkrát:
" Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji zvířata!"

Děti a finance

3. února 2018 v 8:35 |  Děti
Děti, ty naše děti. Když jsou malé, kdy dokáži říct jen " mami, tati, ham, bum, ne", tak si ani v tuhle chvíli neuvědomíme, že jejich zásoba slov se zvýší natolik, že nám je budou skládat do vět, které nám budou brát vlastní slova z úst. Ano, děti rostou, všímají si všeho co je kolem nich a ať se nám to líbí nebo ne, tak si vybírají co je pro ně příjemné a dobré. Najednou přijde věk, ve kterém se ne vždy podaří z rodičů dostat co chtějí a my jen žasneme, jak se nám dítko najednou objemově zvětšilo.

Mám hlavně na mysli kapesné. Naši malí potomci, když si poprvé sami koupi pro sebe sladkost, zjistí, že to není tak složité. Jakmile dostanou nějakou tu korunku, navštěvují obchody častěji. Občas zajdou za rodiči, jestli nemají např. 20,-Kč. Když se jich zeptáme, na co to chtějí, dostaneme třeba takovou odpověď " chci si koupit svačinku do školy". A my rodiče jsme pyšní, že si dětičky umí koupit svačinku, mrkneme do peněženky a předáme korunky.
Jenže když se dítěti řekne "teď ti na svačinku penízky nedám, tady máš udělanou z domu", tak jsou smutné nebo jak jsem se již zmiňovala, zvětší svůj objem nafouknutím.

Je to krásné a samostatné, že si děti sami snaží koupit, co se jim zlíbí. Ale i oni v tak malém věku by si měli uvědomit, že rodiče nemají tiskárnu na penízky. Proto je dobré i pro tak malé děti, aby věděli, že ne vždy si mohou koupit, co chtějí. Je třeba s nimi o financích začít mluvit.

Když jsem byla já malá, slýchávala jsem od svých prarodičů "bez práce nejsou koláče". Tenkrát jsem tomu pořádně nerozuměla a ani jsem se nikoho nezeptala jak to myslí. Časem jsem pochopila, co to znamená. A naše děti by to také měli vědět. Ne každý vydělává tolik, že je jim jedno na co a proč potřebují peníze jejich děti. Ale je mnoho rodičů, kteří přehazují koruny v dlani a přemýšlí co za ně koupit. Co je důležité a co ne. A právě tohle by se měli učit naše děti, dokud jsou malé, aby dokázaly s penězi vyjít a hospodařit.

I já jsem matkou a tímto jsem si už prošla a procházím znovu. Můj nejstarší syn už bydlí několik let sám ve svém bytě, ale jeho mladší sourozenci jsou ještě školou povinní. No a právě jsou už přesně v takovém věku, kdy jim vysvětlují vše, co se točí kolem peněz, přesně tak, jak jsem to udělal u jejich staršího bratra. Ten se osamostatnil ve svých 20 letech, i když ze začátku s mou pomocí. Od čeho jsou jinak rodiče, kdyby dětem nepomohli a nenaučili je základem pro samostatný život?




Konec prosince 2017

15. ledna 2018 v 11:26 |  Fotohobby
Nakonec a to doslova nakonec prosince jsme se sněhu dočkali. U nás sice vydržel jen dva dny, ale můžeme říci, že v roce 2017 sníh byl.




















Kam dál